Skvělé debutové album s blbým zvukem. Tak blbým, že se musí nutně podepsat na výsledném dojmu, byť by jste byli sebezanícenějšími melodiky. Plechové bicí a nevýrazně nazvučené kytary srážejí všechny songy hodně pod jejich samotnou úroveň. Jenže ta původní kvalita písní je tak vysoká, že i po odečtení zvukového manka stojí za to se náplní alba „World Of Ice“ zabývat. A když se nad to dokážeme povznést, objevíme tak svůdný, power/speed melodický obsah, že nám z toho vzrušením zvlhnou sluchovody.
Desku otvírá pohádkově honosné intro s vyvrcholením ala Vivaldi. „Fighting My Tears“ začíná a končí nachlup stejným zpěvákovým jekotem, který spolehlivě přemění vaši kůži na husí. Řez písně pak tvoří dokonalá speed metalová mozaika s barvitým sólem. Mikko Korsbäck (bicí), který napsal a složil všechny skladby, je vůbec machr na lákavě podmanivé sólování a pro mě osobně nemá v tomto ohledu žádnou konkurenci. Další „Fire“ dynamickým kytarovým motivem přímo začíná...
Jenže Mikko je komplexní umělec, který geniálně strukturuje a nitěrně vypiplává nejen sóla, nýbrž celé skladby. A tak vás žár této písně nespálí, ale naopak v „Zemi ledu“ příjemně zahřeje i zpěvným refrénem, který bude jen jedním z mnoha, které vám z tohoto alba zůstanou v hlavě a vy si je nepřestanete pobrukovat, dokud neusnete. A pak se vám o nich bude ještě zdát.
Čtyřka „With Courage And Pride“ je oproti tomu pouhou 'vatáží'. Píseň, která kdyby nebyla, nikomu by nechyběla. Nevýraznost, podkopaná navíc mizerným zvukem působí jako mor, nenechte se však předčasně sklátit. Následný obsah vás opět postaví na nohy. Nejprve pozvolna...„Forever Alone“ je krásnou baladou. A „Private 6-Machine“ je mistrovskou speed metalovou hymnou! Zpěvák David Henriksson (nazpíval první 2 alba) frázuje tak nakažlivý melodický motiv, že není možné, aby posluchač zůstal 'mimo dění'. Dokonalé vtažení do písně graduje v refrénu, který končí popěvkem „Let me be your private sexmachine“. Ano, i texty jsou zde geni(t)ální!:-) A tak to pokračuje dál. „Paradisia“, titulní skladba i „Furious Seas“ jsou všechno luxusní metalové flákoty. „Forever...“ je nezvykle další balada, naštěstí opět povedená. „Carried By Wings“ je pikantní jednohubka nabodnutá na speed metalový hrot a vlastně oficiální vyvrcholení celé desky, protože poslední 2 písně jsou uváděny jako „japonský bonus“. Japonci maj' obě oči přihmouřený, takže nějaký ten nedostatek klidně přehlídnou a asi jim moc nevadí, že obě skladby nejsou víc než průměrné. My ostatní bychom se bez nich v pohodě obešli.
P.S.: Záměrně v recenzi neuvádím někdy velmi silnou podobnost se slavnějšími metalovými kolegy (HELLOWEEN...), protože to dělá každý a je to už nuda. Navíc to může být i dost závádějící vzhledem k plnému posluchačskému ponoření do obsahu hudební náplně. Nejdůležitější pro mne vždy bude, zda mě dokáže muzika svým nábojem jakkoliv zaujmout. INSANIA si bere od mistrů to nejlepší a přetváří to tak umně k obrazu svému, že zvučnější jména mnohdy s přehledem přehrává.
|
