Druhý zářez britsko-italských melodiků vyšel rok po debutu „Wings Of Forever“. A tato krátká doba plně koresponduje s obsahem desky, který je téměř totožný s jeho předchůdcem. Obě alba jsou snadno zaměnitelná, jak ve svých kladech, tak i záporech. 'Pop-hitovou' produkci nalezneme i zde. Jednou z hrstky změn je jisté zpomalení, čímž hudba POWER QUEST získala ještě měkčí nádech (což nutně neuvádím jako zápor). Další změnou je snaha o epičnost u dvou skladeb, které stojí na počátku a konci alba. A obě jsou jasným důkazem, že tímto směrem Power Quest kráčet neumí. Obě jakoby se tou délkou unavily, nápady jsou upocené a utáhly by sotva poloviční metráž.
První z nich nese název „Neverworld (Power Quest II)“ a je volným pokračováním skladby „Power Quest (Part I.)“ z první desky, od které si v závěru vypůjčuje ústřední melodický motiv. A toto připomenutí je pohříchu tím nejzajímavějším, s čím se tento devítiminutový epos může pyšnit. Jeho hlavní klávesové téma je totiž nevýrazné a kytarové šimrání v základu ho nezachrání. Není to vyložený průšvih, ale radostné fanfáry se zatím obtěžovat nemusí.
To s druhým kouskem „Temple Of Fire“ už je o poznání veseleji! Klávesy jako by si šlehly nějakou povzbuzující látku (lépe řečeno obsluha tohoto nástroje a mozek kapely Steve Williams), vše nabírá ty správné obrátky a dává vzpomenout na nejsilnější momenty debutového alba.
Třetí „Edge Of Time“ startuje klávesami ala Van Halen. Zpěvák Allesio Garavello (který se tentokrát zapojil do tvůrčího procesu a některé písně osvěžil svými nápady) o tomto albu mluví jako o více pocitovějším a emotivnějším. Tato skladba je plným potvrzením těchto slov. Ve středním tempu se zde naplno obnaží řada velmi ladných melodických linek. Zejména ty refrénové jsou neprvoplánové, jejich osobitost budete odkrývat pozvolna. A poté už od jejich půvabu neodrhnete uši. Píseň je tak chytlavá a „obecně neškodná“, že by se klidně mohla pouštět přes den v rádiích, kdyby produkce naprosté většiny z nich nebyla pubertálně zastydlá.
Křivka kvality se tedy postupně topoří a ve čtvrté „Sacred Land“ nachází svůj nejvyšší bod! Neuvěřitelně vybroušený speed metolový klenot, jehož lesk a třpyt září ze samotného piedestalu tohoto stylu! Esence melodie a rychlosti zde splývají v překrásných konturách, ani jedna nevytlačuje druhou, vše dokonale rezonuje a ve výsledku tvoří skvostně harmonické těleso. Vrchol nejen tohoto alba!
Následné zpomalení balady „When I¨m Gone“ přichází velmi vhod, příjemně uvolňuje nashromážděnou energii předešlé písně, zážitek polarizačně dotváří a potvrzuje. Ve „For Evermore“ dají všudypřítomné klávesy svou náladou vzpomenout na slovenské TEAM a jejich „Držim ti miesto“. Náboj této písně, stejně jako další „Wells Of Souls“, trefuje na terči speed metalové zábavnosti nadprůměrné body, leč předposlední „Into The Light“ se ustřeluje jako manžel Katky Kůrkové na posledních dvou olympiádách. Důkaz, že rychlost potřebuje především nosný nápad, jinak do sebe nelítostně absorbuje vše ostatní a ze skladby se stane nezajímavé nic.
O závěrečné písni jsem psal v úvodu, nuda je zde stejně úměrná její délce a nespasí ji ani ženský zpěv.
Celkově je tedy toto album přece jenom o kousek slabší, než to debutové. Hvězdný okamžik PQ měl ovšem teprve přijít, a to hned s následující deskou „Magic Never Dies“.
|
