Rozpolcenost prvního alba je fuč! Druhá "Nová Éra" definitvně specifikovala tvorbu Italů a vdechla kapele punc osobitosti, která si podává svalnatou pracku s kvalitou. Ta sice ještě není komplexně vyrovnaná, ovšem oproti debutu se pohybuje v úplně jiných jakostních sférách. Počínaje obalem, který se od klišovité barevnosti prvního dílu posunul k temně atmosférickému výjevu soupeřících Bohů..., až ke zlepšení zvukovému, které konečně činí album poslouchatelným, ačkoliv mu k úplné preciznosti stále kousek produkční cesty chybí.
Intro „Overture“ šlapavým motivem – který se později vrátí v písni „The Hunter“ - naznačí, že tentokrát drží Italové dramaturgické otěže skladeb pevně v rukách. Sebevědomý nástup potvrdí následující „New Era“, jejímž názvem jakoby muzikanti říkali: „Teprve tohle jsme my, zapomeňte na vše, co předcházelo, tohle jsou ti praví DERDIAN, pojďte si to užít s námi!“. Píseň samotná to plně umožní... vlítne na vás jako Ind na kari a dovolí rozpoutat ty pravé (nejen) power /speed/ symfonické orgie. A nutno dodat, že ty jsou velmi nakažlivé, zejména na sólové části si pochutnají všichni prokrvení melodici. „Betrayer“ začíná bojovým pokřikem a stejně jako v úvodním songu v něm vystupuje nejzřetelnější dominanta alba: jemnou melancholií protkané, přesto však vznosně líbezné a velmi hitové refrény (skoro všech) skladeb! „I Don't Wanna Die“ je pak hitová celá. Není to však líbivost prvoplánová, ale podivně zadumaná, jakoby permanentně smutná, uvědomující si veškerou tíhu Bytí, přesto však nakonec dávající nepatrný záblesk naděje. Takové, která se skrývá za všemi zvuky, v naprostém tichu bez forem. Přesně tímto se DERDIAN liší od většiny svých kolegů a vnáší do - z podstaty veselého žánru - nový rozměr.
„Golstar's Rage“ je další dort s třešničkově vybroušeným refrénem. „Why“ svým pomalým tempem ještě umocní podprahově tesklivou náladu alba. „Back To The Crystal“ je nejvíce strukturovaná skladba, zavoní thrashovými pasážemi a navíc přidá deathové chroptění. Osmá „Immortal's Lair“ svými symfonickými momenty několikrát připomene krajany RHAPSODY a jejich nejlepší období, které jako by spálil přídavek 'OF FIRE'. Stavba písně je opět o něco odlišnější a znovu větví stromovou rozmanitost alba. „The Hunter“ je hitovka s vlastním klipem. A „Before The War“ instrumentálka par excellance! Rázem je zapomenut veškerý smutek a ačkoliv název říká, že je teprve 'před válkou', skladba zní spíš jako oslavný chorál po vítězném boji. Proto bych ji osobně viděl raději na samotném závěru desky, ale to už si fakt hraju na kritika, který hledá všechny možné mušky a zapomíná, že to je vzhledem k celkové kvalitě alba úplně zbytečné. Poslední, titulní píseň, totiž opět vypichuje všechny klady předešlého děje a desku honosně uzavírá.
Zároveň tím ovšem zabodává do zadní části těla (neboli prdele) několik ostrých osin netrpělivosti a očekávání další části 'Nové Éry', která by měla být podle posledních zpráv na spadnutí. Obrovským úspěchem by bylo už "pouhé" dosažení laťky kvality, kterou vystavělo dnes recenzované album.
|
