Že Japonci feťácky sjedou všechno, co zavoní rychlou melodikou, je věc jasná jako slunce v nejparnějším létě. Proto může být nemalou záhadou, proč z jejich země nepochází nějaká světoznámá speed metalová smečka. Když se ale člověk zaposlouchá do některého z pokusů tamních kapel, hned se nabídne logické vysvětlení. Oni to prostě neumí! I ti nejznámější (dnes hodnocení BALFARE nebo o něco lepší GALNERYUS) dosáhnou sotva na evropský průměr. Jednou z příčin bude zajisté fakt, že zpěváci nejsou schopni zbavit se svýho přízvuku, a to ani kdyby se rozporcovali na tisích žlutejch kousků. Zmíněné dvojici kapel to zřejmě pranic nevadí, páč jsou podporovány masou domácích nekritických fanoušků. My ostatní po výtvorech šikmookých skupin šáhneme spíše z důvodu lehké škodolibosti, neboť japonský metal svojí naivitou prostě občas nemůže nedonutit „bílého“ posluchače ke skoro až lítostivému úšklebku. Přesto (nebo snad proto) nemusí být od věci podívat se některé nahrávce blíže na její (pseudo)metalový zoubek.
Trochu smutným výhercem této loterie se tedy stalo album „Sleeping Hollow“. To je třetím počinem kapely BALFARE, která vznikla v roce 2004. O rok později vydaný debut by se přitom dal s klidným svědomím označit za příšerný. Druhou desku jsem neslyšel a důvod, proč se vůbec zabýváme touto skupinou je ten, že jejich třetí album už přece jenom nese nějaké ty náznaky poslouchatelné snahy. Ale pozor, platí to pouze v případě, že speed metal milujete se vším všudy a snesete ho i v jeho maximálně amatérské (což není úplně tento případ) a mnohdy za uši rvoucí podobě (což je občas tento případ).
Nejsympatičtější (nebo spíše nejroztomilejší) na BALFARE je vášeň, která z jejich tvorby sálá. Na čelních místech sbírky hráčů se zákonitě musí vyhřívat DRAGONFORCE, HEAVENLY či SONATA ARCTICA. Je hodně cítit, jak se tihle (pravděpodobně) malinkatí chlapíci snaží, jako by řvali: "My na to taky máme!" Kdepak, nemají. Občas třeba přidají prvky progrese, občas skladbu dramaticky vystaví a není to až tak špatně. Jenže když už hudba začíná klepat na dveře vašeho zájmu, ozve se zpěv. Pravda, Hideki Tada se taktéž snaží, seš mu hlasivky stačí, ale (nefér) boj se svými etnografickými geny prostě vyhrát nemůže. Hudba samotná se pak pokouší co nejvíce krotit typickou, asijsky vypjatou melodičnost, což se jí nakonec víceméně daří.
Pitvat skladby, které svým napětím atakují maximálně průměrné body, by byla trestuhodná ztráta času. Jako nejzajímavější píseň volím čtvrtou „The Dunes“ a zbytek nechávám na vaší zvědavosti, která se setká s výraznějším úspěchem snad jen tehdy, pokud některé ze jmen vašich předků obsahuje japonské znaky. Já osobně, když už budu chtít zkusit něco z této země, pustím si raději PlayStation 3.
|
