Po zdařilém debutu z roku 2006, jehož pitvu naleznete na těchto stránkách, se němečtí CRYSTALLION vrací s druhým albem. Jeho náplň tentokrát skrývá válečný koncept, jenž pojednává o tzv. "Bitvě u Hattinu" z roku 1187, ve které Saladinovi válečníci po vleklých a únavných bojích definitivně nakopali křižácký prdele. Dál to rozebírat nebudeme, páč nejsme historickej server (a opisování z Wikipedie není zrovna nic světobornýho). A potom, texty u power metalu tvoří až sekundární zdroj zájmu, hlavní bude vždycky hudba samotná.
Ta se oproti prvnímu album až zase tolik nemění, což se naštěstí nedá říct o zvuku, který je nyní mnohem více přitahován magnetem bombastičnosti. A to je vzhledem k tématu desky věc velmi potřebná. Pomáhá nám totiž lépe projít válečnou vřavou, která dojde od vkusně (hudbou i slovem) uvádějícího intra, přes hromady těl mrtvých bojovníků až k patřičné katarzi. Alespoň po textové stránce. Po té hudební je to horší a vyvrcholení nepřichází s poslední písní, jak bylo původně zcela jistě zamýšleno. Závěrečný, více než 10ti minutový opus je totiž velmi nevýrazný. Mělo se sice jednat o jakousi rekapitulaci již zklidněného a uvolněného válečného marastu, jenže napětí této skladby místo evokování vítězných emocí vyvolává spíše apatickou reakci.
To bychom měli jeden přešlap. Ten další se týká "atraktivnosti" jednotlivých písní, které už, oproti debutu, nemají tak silně vtahující účinek. Nejsilnější momenty alba jsou řazeny pěkně za sebou. Skladby "Wings Of Thunder", "Vanishing Glory" (ta hlavně!) a "Under Siege" jsou nadopovány tak silnou dávkou melodických steroidů, že máte chuť zajít do nejbližšího tatérského salónu a nechat si na celý tělo zvěčnit nějakou hodně krvavou válečnou bitku. Když už ale stojíte u dveří, začne druhá půlka alba, která vás donutí opět sundat bundu a otráveně zasednout zpátky do křesla s výrazem "kam TO zmizelo?!" na tváři. Nebude se vám sice sedět špatně, i podupávání končetinou možná přijde (obzvláště u druhé části trilogie "The Battle"), jen už budete cítit, že neposloucháte nic jiného, než lehce nadprůměrný "pavrspídek".
Písně z první desky "A Dark Enchanted Crystal Night" byly zkrátka o něco poutavější, každá svou vícevrstvou strukturou dokázala nějak zaujmout a překvapit. Na "Hattin" jsou takové skladby pouze tři, zbytek už poněkud splývá. Naštěstí Němci skrývají v rukávech svých křiváků jeden obrovský trumf, a tím je zpěvák Thomas Strübler. I díky němu není zmíněné splývání tak výrazné, jak by mohlo být s nějakým méně nadaným hrdlem. Ani on ovšem nedokáže zachránit všechno, a tak nezbývá než doufat, že se muzikanti při tvorbě dalšího alba nebudou tolik soustředit na textový koncept, ale pořádně propracujou především hudební stránku věci.
|
