Letní slunovrat je ve Finsku významným svátkem, který se však slaví nejen na severu, ale i po celém světě. Oslavy jsou již tradičně spojeny se značkou Finlandia Vodka. Letošní ročník české Midnight Sun se stal skutečným lákadlem pro hudební „fajnšmejkry“ – účast přislíbila finská hudební skupina Apocalyptica, tolik oblíbená mezi českými fanoušky.
25. června zavítali všichni nadšenci na Branickou louku v Praze, kde se akce konala. Start programu byl stanoven na 18 hodin, ale již kolem čtvrté odpolední se kolem areálu pohybovali první fanoušci, a o dvě hodiny později se od vstupu vinula dlouhá fronta stovek čekatelů. Díky vydatnému dešti se však start posunul o nějakou tu desítku minut, takže do areálu se začalo pouštět až hodně po šesté. Při vstupu dostal každý návštěvník malého panáka finské vodky s příchutí brusinek, limetky nebo grapefruitu. Nutno podotknout, že vstup na akci byl až od osmnácti let, ale i tak si myslím, že nějaká ta neplnoletá myš proklouzla.
Cesta k pódiu byla lemována různými atrakcemi, například obrovským táborákem i menším ohýnkem, kde jsme mohli spálit své hříchy, stánky s jídlem i pitím nebo desítkami červených křesel, na která se mohli posadit unavení návštěvníci. To však zatím moc lidí nezajímalo, ti se spíše nahrnuli k pódiu, aby mohli zaujmout své pozice na nejvýhodnějších místech, odkud se do konce koncertu Apocalypticy nehnuli. Ale nepředbíhejme.
Návštěvníky uvítal moderátor večera Patrik Hezucký, který na pódium uvedl muže v laponském kroji, jenž si říkal „Mikka Perhonen“, a který zahrál několik málo laponských písní a potom se odporoučel do „svého“ stanu, kde pokračoval v hraní.
Čekání na českou skupinu Support Lesbiens se nám pořadatelé snažili zpříjemnit reprodukovanou hudbou, kterou ale značnou část návštěvníků moc nepotěšili.
Nakonec, za vlažného potlesku publika, přišli Support Lesbiens. Během jejich vystoupení začalo opět pršet, z čehož si ale nikdo nedělal těžkou hlavu, a Kryštof Michal, zpěvák skupiny, si neodpustil pár rozpustilých poznámek o dnešním počasí.
Dělat předkapelu takovým hvězdám, jakými pánové z Apocalypticy jistě jsou, není lehké, ale Supporti se s tím udatně utkali a nakonec dokázali v publiku navodit tu správnou koncertní atmosféru. Zahráli songy ze svých novějších alb, které bezpečně znalo 90% publika, a po třičtvrtě hodině se s námi rozloučili a odešli.
Pódium se začalo chystat pro Apocalypticu a abychom se nějak zabavili, přišel opět Patrik Hezucký, nově se svým kolegou a oba se nás snažili zabavit svými levnými vtípky. V mém případě se jim to nepovedlo. Jako další zpestření programu si přizvali předsedu pelhřimovské agentury Dobrý den, zabývající se i českou Guinessovou knihou rekordů. Návštěvníci měli za úkol vytvořit rekord tak, že se zapojí do co nejdelšího hada a přitom budou tancovat finský společenský tanec s názvem „letkiss“. Do pokusu o rekord se nakonec zapojila necelá dvoustovka lidí, a jelikož to byl rekord nový, o který se nikdo předtím nepokusil, místo v Guinessově knize rekordů je naše.
Moderátoři ještě stačili vylosovat z útržků vstupenek jednoho člověka, který po zodpovězení tří primitivních otázek vyhrál zájezd do Finska.
A pak nastal čas pro tři violoncella a jedny bicí, čas pro Eiccu, Perttua, Paava a Mikka, čas pro Apocalypticu. Pánové své vystoupení za hlasitého jekotu fanoušků zahájili songem "Whenever I may roam". Blonďatý Fin Eicca prohodil několik málo slov do mikrofonu a jelo se úžasným tempem dál. Všichni čtyři členové byli nabiti nepředstavitelnou energií a při hraní se stíhali ještě zářivě usmívat na fanoušky a komunikovat s nimi. Slunce pomalu zapadalo a v záři barevných světel koncert nabíral na své jedinečnosti, umocněný navíc i několika desítkami chroustů (spíš než skvělá hudba je přilákala zář světel) poletujícími kolem muzikantů. K několika písničkám ("I don’t care", "I’m not Jesus", "Life Burns" atd.) se k Apocalyptice přidal zpěvák Tipe Johnson z Leningrad Cowboys, kterému písničky, až na pár výšek, naprosto sedly.
Koncertu se nedá nic vytknout. Apocalyptica znovu dokázala, že má právo být celosvětově uznávanou kapelou.
Za dlouho trvajícího nadšeného jekotu fanoušků se pánové nakonec na pódium vrátili, aby zahráli poslední tři písničky a poté se několikrát s nakažlivým úsměvem na tváři uklonili, zamávali a nadobro odešli.
Fanoušci se pomalu ale jistě rozprchli do areálu, a ti, kteří zůstali u pódia, měli možnost vidět „vítání“ půlnočního slunce s akrobatickými prvky. Po tomto vystoupení se lidé nadobro rozprchli ke stánkům s občerstvením a u velkého podia, kde začínala „hrát“ DJ Lucca, zůstalo jen pár věrných.
Celá akce se dle mého názoru pořadatelům vydařila, jen bych pro další ročníky postavila více stánků s pitím; půlhodinové čekání ve frontě se opravdu dalo vydržet jen se zatnutými zuby. Ale za míchané nápoje s vodkou Finlandia to čekání nakonec stálo. :-)
|
