Sobota přinesla divácky nejatraktivnější program a už od rána to bylo znát. Kemp se začal rychle zaplňovat - šly jsme spát se spoustou místa okolo stanu a probudily se uprostřed velmi rušné oblasti.
První partou, kterou se mi podařilo zahlédnout, byli čeští X-LEFT TO DIE – bohužel ne úplně můj šálek kávy a navíc v době, kdy člověk spíš přemýšlel o tom, co si dát k snídani – vyhrál párek v rohlíku, který nás držel při životě prakticky celý festival.
I druhý den se slunce rozhodlo, že nás upeče za živa a tak jsme další bandu – SKIP ROCK sledovaly v sedě ve stínu. Tihle němci přivezli klasický glam rock se vším, co k tomu patří. Nevím, jestli to bylo počasím nebo časnou hodinou, ale moc lidí nepřilákali. Během 40 minut, které dostali k dispozici, se jim podařilo trochu rozhýbat jen zlomek publika, přestože útočili opravdu zostra. Z mého pohledu vážně škoda – za svůj výkon si zasloužili rozhodně větší odezvu.
To česko/německá senzace SYMPHONITY přilákala pod pódium mnohem početnější dav. Jako fanoušek Dyonisus jsem se na ně dost těšila – minimálně na pěvce Olafa Hayera. O to větší bylo moje zklamání, když začali hrát. Už na desce jsem z nich měla pocit, že to není až taková bomba, jak se všude rozhlašuje. Na živo to byl pouze velice průměrný speed metal, na kterém není prakticky nic, co by si zasloužilo pozornost. Dokonce i výkon vokalisty mě zklamal. Ačkoli jsem velkým fanouškem právě tohoto stylu a snesu hodně – s lítostí musím na jejich adresu poznamenat: co je moc, to je moc.
Další položkou v sobotním rozvrhu byli WIZARD – kapela, která to se svým true heavy metalem táhne už pěknou řádku let.
Pánové přivezli svou novou desku "Thor" a skladby z ní tvořili základ setu. Po jejich vystoupení částečně chápu důvod, proč se nikdy nedostali do povědomí nejširšího publika. Za sebe ale musím říct, že po pátku mi pořádný heavy metal přišel opravdu vhod. Na jednu stranu tedy ten nejklasičtější metal s texty o severské mytologii bez jediného náznaku progresivity, který už jsme slyšeli pod mnoha různými názvy kapel. Na druhou stranu šlapavé skladby se silnými refrény, které si člověk rád zakřičí – vyberte si, co má pro vás na festivalu větší význam.
Dalším velkým lákadlem pro mě byli italští RAINTIME. Jejich nedávnou návštěvu Prahy jsem k vlastní smůle prošvihla a tak jsem byla ráda, že to teď můžu napravit. Kluci mají sice na kontě pouze dvě alba, ale jejich tvorba se jak poslouchá, tak sleduje nadmíru dobře. Ačkoli není melodický death zrovna mým favoritem, velmi originální vokál a úchvatné klávesy mě posadily na zadek. Na živo na mě kluci udělali ještě větší dojem než z desky a jejich další vystoupení u nás si už určitě ujít nenechám.
Co jiného by se mohlo dít po kapele s názvem Raintime – začalo pršet. Vypadalo to tedy, že kvůli hlavním lákadlům festivalu opět zmoknu. Ještě před tím, než nastoupilo to první z lákadel přišli rozehřát publikum čeští KRUCIPÜSK, kteří si nemohli stěžovat na nedostatek fanoušků. Je vidět, že jsou obzvlášť na festivalech vítaným hostem a svojí energickou show dokážou dav strhnout.
Kolem sedmé konečně nadešel čas pro první z opravdu velkých hvězd festivalu – bývalého vokalistu Iron Maiden BLAZE BAYLEYHO, který se u nás během turné k desce "The man who would not die" ukázal už počtvrté. Čekala jsem samozřejmě špičkový koncert, ale Blazeův výkon mi přímo vzal dech. Už před koncertem se jako by nic objevil na pódiu v mikině s kapucou a zkušeným uchem dohlížel na zvučení. Samotná show pak probíhala naprosto nekompromisně – svým silným hlasem sypal do lidí jednu pecku za druhou, bez okolků, zbytečných slov nebo póz. Když pak dokonce opustil pódium, aby si mohl podat ruce s lidmi z publika, měl už myslím sympatie všech přítomných jisté. Kostru koncertu tvořili právě skladby z nové desky, samozřejmě ale došlo i na starší hity a k radosti Maiden fans také "Futureal", "Man on the Edge" a "The Clansman".
Musím přiznat, že PRAŽSKÝ VÝBĚR II jsem viděla už jednou na Benátské noci a úplně mi to stačilo, takže jsem jim nevěnovala přílišnou pozornost.
Navíc se blížilo vystoupení zřejmě největší hvězdy festivalu – SABATON. Kluci se nemusí strachovat, že by tu neměli podporu. Přestože naše luhy a háje navštěvují jak nejčastěji to jde, pokaždé jsou na ně lidé natěšení, jako by je neviděli roky – mě nevyjímaje. Znám pár lidí, kteří nechápou, co všichni na těch Sabaton mají. No – zajděte si na koncert a zkuste se podívat, kolik energie a opravdové radosti z hraní dávají do své show. A zeptejte se těch lidí, kteří kvůli nim zaplnili úplně celou plochu pod pódiem.
Nikdo z kapely se nenechal rozhodit drobnými technickými problémy před začátkem koncertu a i tentokrát si
kluci svoje vystoupení nesmírně užívali – ať už to bylo skandování oblíbeného sloganu: „Ještě jedno pivo“, nebo Joakimův výlet do publika. Mimo osvědčených fláků, které na žádné show nesmí chybět, zazněla na poslední chvíli zařazená "Talvisota" či skladba "Panzerkampf", kterou z nějakého důvodu přidávají do setlistů pouze u nás. Když dozněly poslední tóny "Metal crüe" a lidé se začali rozcházet, byla vidět spokojenost na obou stranách. Aby ne, z reakcí publika jsem měla pocit, že tahle švédská banda tady nikoho jen tak neomrzí.
Sobota byla určitě nejsilnějším dnem festivalu a už když jsme odcházely uložit se ke spánku (přiznávám, že bylo něco kolem sedmé ráno), byl kemp už dost prořídlý. Neděle tak slibovala spíš relaxaci, která (podle stavu, v jakém byla ráno nejen naše redakce) byla rozhodně potřeba.
|
