Je těžké si udržet jakési jméno, když se na hudební, či dokonce přímo metalové scéně objeví více rozdílných kapel se stejným názvem. O tohle se právě pokouší mladá švédská partička Avatar, jejichž poslední počin, album "Schlacht", vyšel sice už v roce 2007, ale přesto stojí za připomenutí. Zvláště pro to, že pánové už pilně pracují na novém albu a my si takhle alespoň přiblížíme jejich tvorbu. V současnosti je melodický death metal hodně oblíbeným stylem a tak kapela sází téměř na jistotu. Hravé kytarové riffy spojené s nijak neobvyklým growlem zpěváka Johannese Eckeströma sice nepřináší nic nového, žádný průlom či zázrak ve vlnách tohoto stylu hudby, avšak svoje příznivce si bezpochyby najde.
Já osobně jsem už velmi dlouho hledala něco v tomhle směru, něco neoposlouchaného a nového a možná právě Avatar budou ti praví, co se objeví v předních řadách na žebříčku mých oblíbených kapel. Uvidíme, co přinese třetí album, ale zatím druhé, tedy "Schlacht", zdá se mi být právě již ta sázka na jistotu.
Song „Wildflower“, v pořadí druhý, člověka strhává svou melodičností a díky chytlavému refrénu se dostává pod kůži téměř okamžitě. Následující „All Which Is Black“ trochu ztrácí na melodii, stejně jako první skladba „Schlacht“ během zpěvu. Refrén i kytarové sólo je pak opět plné velmi povedených a příjemných melodií.
Během poslouchání desky by mohl člověk lehce upadnout do letargie, ale když už se mu zdá, že jsou si melodie podobné, či se příliš opakují, objeví se opět něco, co ho udrží v pozornosti. Ať už je to nečekaná změna v kombinaci riffů, či zpěvákův výkřik.
Příjemným odlehčením, je potom skladba „As It Is“, s pomalým temnějším začátkem a následujícím skřekem blížícím se black metalu. Začátek skladby je spíše takový recitativ, však velmi příjemný na poslech, ale po minutě se opět navracíme ke starým dobrým melodiím a deathovému zpěvu. Jenomže skladba opět přechází do recitativu a mám pocit, že díky těmto změnám, se z ní stává snad nejzajímavější píseň na albu.
Ač je kapela bez klávesáka, následující „All Hail The Queen“ začíná klavírem. Vypadá to, že budeme mít čest s „další“ baladou, ale překvapení přichází, když se hned po utišení klaviatury rozezní opět skřípavý hlas zpěváků a rychlé kytarové riffy.
Zdá se, že druhá polovina alba nám nepřináší nic extra nového, není však o to míň zdařilá. Možná přece jenom písnička „I still hate you“ trochu připomíná jejich finské a o hodně slavnější kolegy Children Of Bodom, což možná dělá název písně, či skupinové vřískání do mikrofonu. Opět nám ale kluci nachystali překvapení v podobně skladby „One/One/One/Three“, která se svým refrénem opatrně blíží k folkovým melodiím.
Stejně tak nečekaná je další píseň „Die With Me“, která se může honosit titulem nejsmutnější skladba alba. Deathmetalový hlas se střídá s hlubokým čistým vokálem a přináší příjemně smutnou atmosféru. Zbytek skladby je protkán téměř blackovými melodiemi a v temných večerních hodinách přináší mrazení v zátylku a husí kůži. V závěru pak přináší myšlenku dne: „In the end all I do is a lie.“ Ale úplným závěrem „Schlacht“ je čin „Letters From Neverend“, což mi připomíná jakési pomyslné tři tečky na konci věty. Něco, co člověka nutí k zamyšlení: A co bude dál?
Shrnutí: Musím se přiznat, že album "Schlacht" mě nadchlo na první poslech. Samozřejmě nenutím nikoho, aby s mým vysokým hodnocením souhlasil, ale já už se nemůžu dočkat nové desky.
|
