Po shlédnutí pražského vystoupení kapely Eternal Tears Of Sorrow v roce 2000, coby předskokana Nightwish a Sinergy, jsem tuhle stránku ve svém metalovém slabikáři bez zájmu přeskočil a předpokládal, že už nebudu mít potřebu se k ní jakkoliv vracet. Nebudu se rozhodně ohánět nějakými melodramaty v podobě osudového setkání po letech, zas až tak důkladně mě novinka věčně uslzených neuchvátila. Ale nutno uznat, že díky albu „Children Of The Dark Waters“ stojí za to zalistovat zpátky a na tuhle kapitolu (alespoň ve stávající formě a podobě) juknout. Hlavním důvodem bude fakt, že některé z melodií z hlavy prostě nevyženete. A to i přes to, že snaha ETOS o líbivost je docela průhledná, a i přes to, že deska může kandidovat na jednu z hudebně nejroztříštěnějších skládanek roku.
Cosi naznačuje již odkopání hudebních kořenů kapely. Přece jen, projde-li si někdo od thrash metalu, přes melodický death metal až do momentální symfonické nálady (výrazem death bych se v současnosti zbytečně příliš neoháněl), nemluvě o pětileté pauze v činnosti, je nabíledni (a to i pro to, že na svém místě zůstaly pouze dva základní kameny), že klukům (a hostujícím holkám) může dělat problém zakousnout se do jediné kosti a nepokukovat po těch ostatních. A pak to dopadá tak, že plynule přecházíme ze soundtrackově bombastických kláves, drsně hrubého vokálu, ostře sekaných kytar, melodických vyhrávek, hlubokého čistého zpěvu až k dívčích chorálům. To vše v rámci jednoho songu prolnuté do (občas uměle) dokonalého a nablýskaného celku, v rámci jedné desky spojené do devíti (akustickou bonusovku „Sea Of Whispers“ nepočítaje) samostatných (byť občas opakujících se a navíc ne vždy originálních) statí.
Na svoje si přijdou především milovníci symfonických pasáží, klávesy hrají velice důležitou roli, ale neb EToS nezapomínají na svou drsnou minulost (a nebo přesně vědí, že kombinace nadýchaně mohutných a přitom vzdušně křehkých okamžiků s drsnou minulostí je přesně to, co si dav žádá), narodila se na „Children Of The Dark Waters“ nablýskaná verze moderně-gotického spojení Therion, Nightwish a Emperor s tradičním závanem snově přitažlivě chladného severáku. Množství chytlavě dokonalých hitů, které jsou bezesporu poutavé a občas velmi působivé, ale trochu svádějí k domněnce, že spíš než géniové jsou EToS komerční kouzelníci.
Představení mnoha různých tváří. Roztříštěná deska, na které poměr mezi zajímavými, silnými písněmi a hluchými místy přece jen vyznívá pro silnější polovinu – i když zaplaťpříroda za to, že Etos neměli potřebu natahovat desku donekonečna, protože v závěru vás možná napadne, že ty zásadní náboje kluci vystříleli v prvních dvou třetinách alba. EToS se na první pohled potemnělým a tajemným albem pokouší nahánět vzrušující strach, ale přitom je v jejich líbivě sladkém klávesovém světě bezpečno. A navíc mi připadá, že přes vrchní vrstvu laku nenápadně vystupuje ne zcela zatřené podvědomé heslo dne: „kolik“?
|
