Mám Aleše Brichtu rád. Stál jsem na jeho straně i v době, kdy ho všichni mí kámoši odvrhli za jeho eskapády na Tv Nova (které pokračují do teď). Bral jsem to vždycky jako povinnou daň naší malé země, která svou ubohou kupní silou nedokáže uživit a vyhýčkat rock-metalovou hvězdu, která je pak nutná šaškovat v popovým mainstreamu. Jsem si celkem jistej, že to Aleše nikdy nijak zvlášť nebavilo. K jeho cti navíc svědčí fakt, že v přísně komerčních podmínkách zachovával svojí nekonvenční image a že sladkobolné popěvky „superstarově“ duševních frigidů dokázal nabořit nadhledem rockové písně.
V dobách, kdy se díky internertu rapidně snižují zisky jak vydavatelských firem (dobře jim tak!), tak kapel samotných (to je horší), je nutné přijít s něčím novým a hrát na efekt. Aleš Brichta v tomto směru osvědčil svůj marketingový cit pro věc a zvolil (na naše poměry) progresivní prvek, kdy si za vlastní peníze nahrál a vydal své nové album, které za velmi příjemnou cenu rozhodil po trafikách celé republiky. S více než (zatím) deseti tisíci prodanými nosiči dokázal, že tudy cesta rozhodně vede. Na těchto číslech se ovšem bezpochyby odrazil další zásadní faktor. Aleš se totiž kromě výše zmíněných chytrých kroků rozešlápnul ke kroku dalšímu...
Snad aby měl jistotu, že se mu vložené náklady vrátí, rozhodl se zabrnkat na nejkontroverznější notu v současnosti naší země, tedy tu romskou. Z mediálního humbuku, který určitě nikomu neuniknul, je jasné, že se mu to povedlo. Refrén titulní písně řešila dokonce policie, která zatím trestní oznámení uložila ad acta. Brichta může tisíckrát tvrdit, jak to myslel, ale to v povrchně xenofobní společnosti, která se nehodlá zatěžovat skutečným stavem věcí, není podstatné. Jakákoliv zmínka o cikánech dnes vzbudí obrovské tsunami emocí, které jsou většinou zcela mimo mísu, nicméně k reklamě právě vydávaného alba (či prosazení zkorumpovaného politika) postačí dokonale. Sázku na tento laciný efekt Brichtovi vyčítám, neboť není pochyb, že si svou inteligencí předem přesně spočetl, jak celá záležitost dopadne.
A jak už to tak bývá, humbuk kolem celé desky je mnohem zajímavější než její samotný obsah. "Deratizer" je bez debat nejslabším albem Brichtova Bandu. Aleš měl po ruce řadu skladatelů, ale nikdo z nich tentokrát nebyl schopen přijít s jasně definovaným hitem (jakým bylo třeba „Peklo už čeká“ z „Divadla snů“). Struktura (naštěstí krátkých) písní je přísně nadiktována a málokdy ji něco nalomí nebo dokonce osvěží. Většina z nich navíc trpí nepříjemným neduhem opakovaných motivů, nejčastěji refrénů, čímž se ještě umocňuje jejich těžká nevynalézavost. Výjimkou je devátá „Vůně ženy“, která představuje vrchol alba a zároveň startuje jeho mnohem povedenější část. Z mnohdy až nu-metalově hutných (a nudných) riffů předešlých skladeb se najednou přejde na čistě rock/metalovou notu, atmosféra se uvolní a zatraceně zpříjemní. V písni „Žáby“ se jasnému rukopisu Oty Hereše přizpůsobil i Brichtův (jak jinak než lihový) text, ke slovu přišlo konečně i melodické sólo a to vše jednoznačně dosvědčilo, kde se Aleš cítí stále nejlépe. Nikoliv v cross/core riffových hrátkách (se kterými koketují i jeho ex kolegové z ARAKAINu a výsledek je podobně nevýrazný), ale přímočaře líbivých rockových skladbách, které ho navíc motivují k napsání mnohem lepších textů, než jsou prvoplánové zbytečnosti, mezi které patří třeba refrén písně „Deratizer“.
|
