Těžko psát recenzi na nové album od člověka, kterého máte opravdu hodně rádi, když o něm zároveň ani při vypětí všech oko přihmouřujících sil nemůžete napsat nic zvlášť pochvalného. Tima Tolkkiho mám zarytého hodně hluboko pod srdeční krustou, pročež jsem nyní ve velkých rozpacích. Je totiž evidentní, že se Timo dostává ze svých depek. Ty jsem mu v žádném případě nepřál a při každé zprávě o jeho psychických problémech mně přeběhlo studené mrazivo po kůži. Jenže ono je teď jasné, že zde platila stará známá umělecká zákonitost: totiž, že čím je takovému člověku hůře, tím lepší tvořivý výsledek ze sebe dokáže vypotit. Rozhodně jsem rád, že se Timo podle všeho zklidnil, ba dokonce zmoudřel, jak to po takových mentálních výprascích bývá. Už méně můžu ale být jako posluchač nadšený z toho, co to všechno znamená pro jeho uměleckou dráhu.
Nejvýstižnější telegrafický výraz, kterým bych měl popsat nové album RR, je PRŮMĚRNÉ. Tedy slovo, které bylo v dřívějších dobách ve spojitosti s Timo Tolkkim absolutně nemyslitelné. A platí to i pro první album RR, které stále dokázalo (i přes pár vyloženě slabých songů) prudce rozproudit speed metalem nabitou nervovou soustavu. „Age Of Aquarius“ už takový efekt nemá, naopak, těžká absence jímavých melodických nuancí, dříve tak typických pro mistra Tolkkiho, působí jako dokonalý metalový Neurol, po kterém se vám budou těžce přivírat víčka.
Projevuje se to pomalu. První, titulní skladba stále dává nemalé naděje, když připomene povedenou část první desky „New Era“. S dvojkou „Sins Of My Beloved“ už ale přituhne. Již zde se projeví výše zmíněné ZKLIDNĚNÍ v Tolkkiho skladatelských postupech. Pomalé, baladické pasáže, kdy zpěvu Guse Monsanta (který se mimochodem dosti podobá Kotipeltovu, přičemž na jeho niternou oduševnělost nestačí) sekunduje nepatrný hudební podklad, se dají shrnout dalším krátkým označním: NIJAKÉ. Ale ono to není o moc lepší, ani když přijde na řadu aranžovaná pompa. Ta, nejen že (v absolutní většině) nepřináší tak kýžený melodický vklad, ale ještě nejednou připomene momenty z období STRATOVARIUS („Ixion's Wheel“, „Ghost Of Fallen Grace“), ke kterým ovšem nepřidává dramatické zvraty a vypointovaná strhující vyústění. Když se Timo o změnu přece jen pokusí, jako v pro něj netypickém, hutném metalovém power šlehu „Behind The Mask“, výsledek je pak z celého setlistu nejžalostnější.
Na Tolkkiho dojemná období dá přece jen vzpomenout část s dětským sborem v předposlední „Kyrie Eleison“, vše ovšem symbolicky završí slůvko „Amen“ a zbytek písně zase spolehlivě zazdí její nevýraznost. Po úvodní, nejpovedenější skladbě se tak druhý vrchol nachází v samotném závěru alba. Irsky rozveselená „Into The Future“ nepostrádá melodickou hravost, nic zbytečně nekomplikuje a dokazuje, že Tolkki pořád ještě umí zaujmout. Jenže to už je poslední píseň, která zkrátka nemůže vynahradit unylou strnulost svých sedmi předchůdců.
Timo Tolkki už nemá potřebu se nikam hnát. Do svých pomalých temp ovšem vkládá až příliš rockového pragmatismu, který k sobě skoro nepřipouští sladké tóny melodické roztržitosti. Stal se z něj důstojný pán. Jenže tento pán vychoval plno nadšenců, kteří se ještě rozhodně (tak dramaticky!) zklidnit nehodlají. Dál k němu vzhlížejí s úctou a také s povděkem za všechny pěkné chvíle, které jim Tolkki dopřál, zároveň se s ním ale v duchu pomalu loučí, neboť tuší, že se tyto chvíle pomalu ale jistě stávají uzavřenou minulostí.
|
