Málokterá kapela si dnes může dovolit hazard v podobě tvůrčích zvratů a zásadnějšího překopání základů, na kterých vystavěla předchozí alba a svůj případný úspěch. Internetem rozmazlený posluchač chce mít své jisté a když mu to některá banda nenabídne, v zástupu čekají desítky dalších. Ovšem jsou skupiny, jako je SONATA ARCTICA, které si to dovolit mohou a vůbec přitom neutrpí nějaký dramatický úbytek v řadách svých „ultras“. Jejich fandové je totiž nepovrchně milují, takže jim akceptují všechny progresivně stylové hrátky, jaké předvádělo třeba předposlední album „Unia“. Nebyl to přitom lehký test, posluchač se musel obrnit trpělivostí hledače pokladů, který ví, že to tam NĚKDE je a nenechá se odradit, přestože to stále nenalézá. Mně osobně toto pronikání do podstaty „Unie“ zabralo pěknou řádku poslechů, ale vyplatilo se, i když netvrdím, že tohle album patří v nabídce Finů k mým nejoblíbenějším.
V tomto kontextu ovšem velmi překvapovaly promo materiály vydavatelské firmy k novému albu, které jej popisují jako návrat ke speedové bombastičnosti prvních desek. Jakoby si hoši z gigantu Nuclear Blast byli vědomi těžkosti předešlého materiálu, zalekli se slabé prodejnosti a chtěli posluchače nasměrovat k pocitu bezproblémové vstřícnosti melodií alb „Ecliptica“ či „Winterheart's Guild“. Ale jako obvykle, kde jde o peníze, nikdy není daleko ke lži, a tak i tato propagace je úplně zcestná...
Nové album SONATY bychom totiž klidně mohli pojmenovat „Unia, part II.“. To znamená žádné zabrždění zajímavého vývoje, nýbrž jeho plynulé pokračování a otevírání dalších nových dveří s cedulkou melodický power/progres. Vstřebání obsahu je zde stejně dlouhý a náročný proces, jako u předchozího alba. Ale obávám se, že tentokrát, ať se budeme snažit jakkoliv, přijetí nikdy nebude zcela komplexní. „The Days Of Grays“ totiž trpí jistou nevyvážeností.
Příkladem budiž klipová píseň, která by měla být podle nepsaného pravidla zvolena tak, aby měla dostatečnou vypovídající hodnotu, která jasně naznačí hudební směr celého alba. Jenže „Flag In The Ground“ je přesně tím jediným songem, díky kterému nemůžou být promo materiály považovány za plnohodnotnou lež. Svou stavbou a především hitovým refrénem skutečně asociuje první, čistě žánrové desky. Povedená je jak skladba samotná, tak i klip. Jenže, jak už jsem naznačil, je v celém playlistu pouze jediná svého druhu, tudíž je její klipová návnada velmi zavádějící. A kdo se nechá zlákat přímočarou melodičností, bude ze zbytku songů zákonitě zklamán.
Tony Kakko - v podstatě výhradní skladatel - je velmi rozmanitý umělec. Před jeho tvůrčím vývojem je nutné smeknout, snaží se přicházet se stále novými postupy, jejichž hranice, zdá se, nezná omezení. Jenže...právě tyto přednosti se tentokrát projevily jako slabina. Ne nijak brutální, ale přece jen bolestivá. Každá skladba proudí svým vlastním životem, má svojí jedinečnou dějovou strukturu, jako celek ovšem tvoří poněkud nesourodý spletenec.
Instrumentální úvod sice moc nenapoví, ale příjemně se poslouchá. Zato následující opus je z celé desky hned nejvelkolepější. ABBA popěvky vkusně prostřou stůl pro vichr nejroztodivnějších zvratů temp i melodií. Tony žongluje nejen skladatelsky, ale i hlasově, sbory a orchestrální aranžmá jeho povedené eskapády ještě umocní. Riffy „The Last Amazing Grays“ dají vzpomenout na „Don't Say A Word“ z „Reckoning Night“, základ je ovšem promaštěn mnohem tučnějším melodickým sádlem, sólo zase nasákne silný NIGHTWISH odér a všechno dohromady to znamená úchvatný a strhující zážitek. Následuje již zmíněná klipovka, tedy veselé a rychlé srdeční tepání a stále jsou celkové pocity skvostné, šlapající v pohodě k zenitu hodnocení. Takže kde je sakra ta chyba?! Je to prosté: v celém zbytku alba.
Od skladby „Breathing“ se začně odvíjet nikoli nepovedená, nicméně pohříchu málo napínavá dějová linka. Speedu už se nedočkáme, ve středních až pomalých tempech se dojede až na konec desky. To by samozřejmě pramálo vadilo, zvlášť když z písní stále odkapávájí čůrky niterných emocí a pocitů, ty ovšem nejsou jištěny tolik potřebnou karabinkou vášně a entuziasmu. Posluchač si tedy opět zahraje, stejně jako u „Unie“, na trpělivého hledače ukrytého bohatství, tentokrát ovšem nic zásadního nenalezne, je maximálně donucen k pouhému paběrkování.
Když se tedy okruhem vrátím k úvodní myšlence o skálopevném svazku, který pojí SONATU a její fandy, nemohu se nyní zbavit pochybností, jestli album „The Days Of Grays“ nezatřáslo větví této jistoty až příliš prudce. Tak, že se možná i někteří pevně držící příznivci neudrželi a po první třetině alba postupně, ale jistě začali odpadávat na půdu rozrytou lehkým, ale přece jen znatelným rozčarováním.
|
