rock pod kamenom - Tomáš

Priaznivci dobrej muziky si opäť prídu na svoje. V nádhernom prírodnom prostredí v areály Sninských rybníkov sa v dňoch 12. a 13 augusta uskutoční už deviaty ročník festivalu Rock Pod Sninským Kameňom. Tento rok sa návštevníkom predstavia známe kapely, ktoré majú stovky fanúšikov po celom svete, ako svetoznámy bubeník Mike Teranna, ďalej kapely ako Sonata Arctica, svetoznámi Guano Apes, Divokej Bill, Die Happy s Martou Jandovou, kapela Interitus, ktorá si získala v meste pomerne slušnú fanúšikovskú základňu. Na svoje si prídu aj milovníci punku a to vďaka kapelám Karpina, Horská Chata, Editor a HT. Po šiestich rokoch sa opäť v Snine objavia Iné Kafe, ktorí tento rok ohlásili comeback a ich koncerty majú slušnú odozvu. Medzi ďalšie kapely, ktoré nemenej potešia fanušíkov patria aj nitrianskí rockery Borra, čoraz úspešnejšia mladá slovenská kapela Zoči Voči, česká kapela Witch Hammer, ktorá dostala najviac hlasov v ankete o predskokanov Iron Maiden a rocková kapela z Levíc Rebelsky. Of. stránky festivalu, kde je možné okrem iného aj objednať vstupenky na festival: http://www.rockpodkamenom.sk

18. 07. 2011 12:48

- Tassadar

Co se textů týče, ty mě u sonaty štvaly už od začátků /většinou samá láska, láska, láska, ona a on, láska, milostně city, láska, ona a on, láska, atd../ a štvou mě doteď.. ale je pravda, že texty na DoG jsou jaksi dospělejší, třeba last amazing, deathaura nebo dead skin je mají úchvatné..

28. 12. 2009 19:36

- GNT

Texty Sonaty A. se vždy lišily od ostatních speedových kapel (když ještě S. A. hrála mimo jiné i speed) a to i v těch nejrychlejších skladbách. Jestli se nějaký text hodí pro ten či onen druh hudby, to bych vůbec neřešil, to bychom mohli dopadnout jako recenze J. Vrbkové ze Sparku, které šíleně vadí, když se powermetalová skupina (Powerwolf) pouští v textech do hájemství blackových grup. Ano Unia byla alespoň svým způsobem jednolitá, nová deska S. A. pohromadě nedrží vůbec. Co mi docela vadí, to je málo prostoru pro kytaru, pro sóla - na co mít vynikajícího kytaristu, když nic moc nepředvede! O ubíjející nudě, která nastane zhruba po písni Flag in the Ground (u které jsem poprve a naposledy při poslechu alba zajásal - ačkoliv lepších speedovek napsal Kakko nejméně dvacet). Zastrený hlas bych vůbec neřešil, kdyby alespoň pár písní bylo živějších, rychlejších, kdyby se objevila nějaká jednoznačnější melodie (nezaměňovat s jednoduchostí či primitivností, po tom nevolám). Ať je klidně experiment, jeden či dva, klidně i jedna (dvě dejme tomu) debilní, nudná, utahaná či ulítlá píseň, ale nelze mít takovou většinu alba, což se bohužel stalo a zřejmě to bude pravidlem i pro všechny další nahrávky S. A., které kdy vzniknou. Nezbývá než zamáčknout slzu, pohřbít kdysi oblíbenou kapelu ve svém srdci, uchovat si hezkou vzpomínku na doby, kdy se hrálo rychleji a záživněji, a jít hledat jinam.

14. 12. 2009 13:51

- Nerajohn

Já si pustil novou Arcticu jednou, dvakrát a nic. Tak dobře, asi to bude kvalitní. Tak potřetí, počtvrté a nic. Hergot. U většiny ostatních skupin bych na album zanevřel. A udělal jsem to i teď. Po dvou měsících. Tak co bychom si pustili? Zkusíme tu novou Arcticu, co se nám tak nelíbilo? Tak jo. A pozor, ono to není špatné. Tak znovu a znovu a najednou - je to tam. Ohromně se mi to líbí. Taková Dead Skin anbo The Last Amazing Grays jsou naprosto uchvatné. Možná bych vytknul jakýsi ten zastřený hlas v prostředních písních, to mi přijde až moc velký experiment a naprosto debilbí píseň Breathing. Ale jinak moc slušná práce. 8/10

14. 12. 2009 13:10

heh - Tassadar

K Days of Grays.. Předně vůbec nechápu, proč je tam Everything.. dvakrát. Dal bych ji jenom nakonec, ve full verzi, to intro dost brzdí rozjezd, o který se postará úžasná Deathaura, nejlepší skladba na albu vůbec! Ani jediná sekunda z těch osmi minut nenudí.. následuje skvělá singlovka Last amazing grays, které taky není co vytknout, sic má neobyčejně nenápadný refrén, který na první poslech skoro nerozeznáte, ale i tak oplývá neobyčejnou chytlavostí. Následující vlajka v zemi je speed jako z prvních alb, ovšem netrpí typickou sterilitou, svou dravou energií mi strašně připomíná Freedom Call. Jak už bylo řečeno v recenzi, do téhle chvíle běží všechno tak, jak má být, ovšem následuje průser v podobě mega-shitu Breathing. Nejhorší skladba na albu, kterou by snad mohl spasit nějaký silný refrén, namísto kterého se však dostaví nějaké trapné vzdechy. Kluci, tohle jste nemuseli. Další v pořadí, Zeroes, bohužel dojem moc nevylepšuje - vyřvávání "dancing at the borderline" a zbytečně tvrdý ráz, který se k songu vůbec nehodí, ho naprosto pohřbívá a to nemluvím o ODPORNÉM ZKRESLENÉM HLASU. To je něco fakt nechutného, přitom je to škoda, ta písnička má fajn melodii, i refrén není špatný, prostě je poněkud překombinovaná.. Ovšem následující Dead skin je úplně jiná kategorie -> skvělý výpravný song s mnoha silnými momenty, jedinou vadu na kráse vidím v opětovném používání toho zkresleného hlasu, to je prostě děs. Ale nevadí to tolik, jako u předcházejícího zářezu. Juliet je poměrně zajímavou záležitostí, velmi podobná Dead skin, ale ta byla o krapítek lepší. Vlastně si nejsem úplně jistý, na téhle písni mi prostě něco nesedí, ale změna tempa v 1:30 ji v mých očích nakopavá nad typický sonátovský průměr. No dream can heal a broken heart je oproti tomu hodně typická sonata -> popové popěvky a chytlavý refrén, navzdory tomu značně povedená, příznivci starší tvorby si přijdou na své. As if the world wasn't ending byla nebezpečně blízko pádu někam hluboko do stoky, kde se již válí taková Breathing, ale MOCNÝ vokál Tonyho Kakka v refrénu ji tahá nahoru, nahoru, nahoru, nahoru až do nebes, kde se zaskví vedle klenotů, jakými je třeba Deathaura. Jeden z nejsilnějšich momentů alba! Bohužel Truth is over there je ta nejvatoidnější vata, jaká se na placce nalézá. Typická sonata, něco jako No dream.. až na to, že tohle je prostě nuda. O závěrčné plné verzi písně Everything fades to gray jsem mluvil už na začátku, jenom dodám, že mě neskutečně štve opětovné zkreslení tonyho hlasu -> já prostě nesnáším ten "telefonní" efekt. Ale celoz píseň zachraňuje změna tempa před závěrečnou fází, kde hřmí sbory a vás doslova přibije monumentálnost popěvku "WHEN EVERYTHING FADES TO GRAAAAAY" k židli. Bonusovou skladbu už nehodnotím, ale na poměry sonaty špatná není. Suma sumárum, navzdory sračkoidní záležitosti breathing, nepovedeného experimentu zeroes a nudné Truth.. jsem s albem více než spokojen. Ty songy mohly klidně jít pryč, stopáž by neutrpěla a vznikl by tak klenot. Ovšem zbytek alba je tak neobyčejně silný, nadprůměrný, častokrát geniální /deathaura!/, že nemůžu jinak.. to, co na unii zapouštělo kořínky se tady projevilo v celé skvé kráse. Nejlepší album Sonaty Arcticy, už se těším na zítřejší koncert!

12. 11. 2009 11:33

- Martinek37

Když jsem novou desku slyšel poprvé, řekl jsem si, že si ji poslechnu ještě tak maximálně 2x, někam odložím a vrátím se k "Unii" a starším věcem. Jenže po třetím poslechu mi přišla docela dobrá a teď už skoro nic jinýho v přehravači nesjíždim. A ještě k té "pomalosti". Doporučoval bych seznámit se s texty jednotlivých skladeb. Tady se totiž "speed tempo" moc nehodí. Ale souhlasím, že to není tak kompaktní a ucelené dílko jako je "Unia". Čas týhle party však ještě přijde. Myslim tedy.

10. 10. 2009 17:45

- Mariachi

no jo, po tom co nám dali ochutnávku v podobě Flag In The Ground, jsem byl natěsenej ještě víc než předtím,ale s dalšíma songama z desky už to tak slavné není, líbí se mi The Last Amazing Grays a další už si nepamatuju,protože mi splývají, jsou pomalý, utahaný... jasně hlas Tonyho je furt skvělej,ale to nestačí, Unia se mi líbila, výborný album,ale v hodnocení The Days Of Grays to bude tak max 7/10, i tak se těšim cca za měsíc do Roxy!

7. 10. 2009 11:49