Retro recenze placky „Return To Heaven Denied“ nás vrací o 11 let zpátky. Hlavním důvodem, proč se zabývat takto letitým dílem je fakt, že album „RTHD“ patří mezi milníky žánru, skvost, který se podaří natočit jen párkrát za dlouhodobou dekádu. A pro Italy LABYRINTH je tato deska přelomem dvojnásobným, neboť se jim na její kvalitu a úspěch (ale i žánrově vymakanou strukturu) už nikdy navázat nepovedlo. Jsou si toho patrně velmi dobře vědomi, neboť na začátek příštího roku připravují „Return To Heaven Denied, part II.“ Už jen tato informace vzbuzuje poněkud kyselý úsměv, protože nevím kdovíjaký zázrak by se musel stát, aby po dlouhé řadě průměrných desek nahráli skvost číslo II. Navíc hrozí, že se kultovní odkaz jedničky nepovedeným následovníkem o dost sníží. Píšu to i s vědomím, že na desce bude zase makat navrátilec Olaf Thörsen, který kapelu opustil po "Sons Of Thunder". To všechno jsou ale jenom spekulace, pojďme se věnovat tomu, co je jisté a potvrzené. Tedy parádně svůdný a rozkošně melodický obsah písní dnes popisovaného alba.
„RTHD“ je druhým zářezem Italů, přičemž debut „No Limits“ tomuto albu nesahá ani po krk kytary, ostatně přesně jako zbývající položky jejich diskografie. Všechny tvůrčí síly (v té době) dvorního skladatele Olafa Thörsena (jinak taky VISION DIVINE) se na „RTHD“ vzchopily k neuvěřitelně silnému výkonu a daly vzniknout klenotu, který patří (a teď mi prosím dovolte být trochu osobním) mezi 5 nejpovedenějších speed metalových alb vůbec.
Startuje se pravděpodoně nejproslulejší skladbou LABYRINTH, „Moonlight“. Klávesový motiv otevírá představení spídové velkoleposti a melodické hravosti, variabilně splétané do extázovitého zážitku, který by se buddhistickou hantýrkou dal bez zardění nazvat speed metalovým satori. Píseň, která plní všechna toužebná očekávání sebenáročnějšího fanouška stylu a po dlouhých zážitkových nezdarech ho konečně finálně osvobozuje, prodýchává a naplňuje. Zpěvák Rob Tyrant s neuvěřitelnou lehkostí sjíždí i ty nejzákeřnější zpěvné linky a může si směle stoupnout do řady těch nejlepších rockových pěvců. Následná „New Horizons“ dává více proniknout jemné progresi, která se přelévá celým albem, ale nedominuje, nýbrž čechrá obsah uměleckým šarmem a důstojností. Skladba samotná je až po okraj nakynuta sólovým preludováním mistra Thörsena, které vrcholí v samotném závěru songu, kdy čtyřikrát opakovaný zpěvný chod podleje pokaždé jinak upravenou sólovou šťávou a posluchač nestačí otírat poslintanou bradu.
„The Night Of Dreams“ přestoupí ze speedového šinkanzenu na středněrychlou trať. Lopata pocitů ale vykope ještě hlubší jámu pro jímavé, nepatosově dojemné melodie, které spolu s vytříbeně jemným zvukem dodají skladbě pop rockově hitový nádech, který je v podtextu žánru i desky jednoznačně na místě. „Lady Lost In Time“ zase přidá plyn, aby se v následných dvou kusech v rámci zachování napětí tempo opět zvolnilo. Ale ať se jede rychle jak chce, tohle album sklízí ovace na všech skladatelsky myslitelných frontách.
„Thunder“ svým žánrově cestovatelským nadšením navštíví i lehce thrashové území a „stupnicově“ vyhecovaná instrumentálka „Feel“ zavane dokonce techno odérem. Po „Time After Time“ s úžasně chytlavým refrénem i sólem přichází „povinná“ balada. A samozřejmě se nic nepokazí a „Falling Rain“ má sílu vydloubnout emotivní dřeň i z toho největšího „mača“. V zájmu objektivity je nutné přiznat, že poslední „Die For Freedom“ už malinko ztrácí dech (proto půl bod dolů), ale vem to čert, tak jako tak je součástí brutálně brilantího majstrštyku, který patří mezi to absolutně nejlepší, co kdy bylo speed metalovému světu nabídnuto.
|
