1. října 2009 se do Prahy sjely 4 poměrně známé skupiny z USA, a to v rámci Our Hate Will Destroy You tour. Headlinery byli Chimaira a Unearth, support Daath a Throwdown.

Jak jsem se už poněkolikáté přesvědčil, do Abatonu se nevyplácí chodit pozdě. Avizovaný začátek akce v 19 hod. byl přesně dodržen, takže když jsem dorazil v 19:05, už na pódiu řádili Daath. Bohužel jsem se ještě nedostal k jejich novince "The Concealers", ale mohu říct, že předchozí dvě alba ("Futility" a "The Hinderers") jsou velmi kvalitní a že se jim na nich podařilo vyvinout svůj poměrně nezaměnitelný zvuk a styl. Tato kapela pro mě byla hlavním lákadlem, takže jsem se na jejich vystoupení velmi těšil.

Kvalitu desek se ale nepodařilo předvést naživo. Zvuk byl silně nekonkrétní, což bych ještě pochopil v průběhu první skladby, kdy zvukař dolaďuje korekce vzhledem ke změně akustiky sálu po zaplnění lidmi. Situace se ale po celý set neměnila, z PA se linula akorát přebasovaná zvuková koule. Nepochybuju o instrumentálních dovednostech jednotlivých členů, ostatně kytarista Emil Werstler je vskutku extratřída, ale když je z kytar slyšet jen šum a sóla, tak je to sotva docenitelné. Celému setu dominovalo zahuhlané dunění kopáků, basa a vokál. Tohle není 'drum & bass', kytary jsou v tomto stylu zásadní, a tak jsem si musel při jejich neslyšitelnosti jednotlivé skladby spíš domýšlet. Kapela sice hrála se zdravou energií a nasazením, ale to nestačilo k uspokojení a rozpohybování zatím ještě prořídlého publika. Po půl hodině trápení dospěl jejich set ke konci a já se zklamaně přesunul za vidinou lepšího zvuku na balkón.

Přesně úderem osmé začali hrát Throwdown. Tím, že mají v sestavě jen jednu kytaru, se zvuk výrazně projasnil a riffům bylo konečně rozumět. Throwdown nejsou žádní novátoři, skladby v playlistu si byly dost podobné, ale živě funkční. Jejich hardcore s množstvím breakdownů tak od začátku strhnul poměrně dost lidí k tanci a veselice začala. Pod kotlem výrazně zatápěl velmi razantní bubeník, od kterého jsme se dočkali i příležitostného blast beatu, což je v HC poměrně vzácnost. Koncert ubíhal plynule až do předposlední skladby, která byla předčasně utnuta výpadkem proudu. Ten se podařilo po chvíli zase nahodit, a tak se s námi Throwdown mohli rozloučit poslední věcí, ve které dostal prostor i melodičtější vokál. Jim vyhrazených 30 minut bylo tak akorát, aby nezačali moc nudit.

Díky dobré organizaci se přesně v devět hodin objevili na pódiu bostonští Unearth, kteří tu byli propagovat své loňské album "The March". Hned jak spustili svůj prvotřídní metalcore, začalo to v kotli vřít. Crowd surferů, circle a mosh pitů bylo požehnaně, navíc je ještě k větší aktivitě burcoval zpěvák Trevor Phipps. Kdo se chtěl proběhnout a udělat něco pro atmosféru i pro své zdraví, měl po celou hrací dobu mnoho tančících společníků. Kapela předváděla perfektní výkon, který byl podpořen dobrým zvukem. Z line-upu to byla nejmelodičtější skupina, tudíž o velké množství harmonizovaných vyhrávek a sólových soubojů nebyla nouze. Technická zručnost především maličkého kytaristy Buzze McGratha jistě lahodila uším všech přítomných, kteří se dočkali plejády precizně zahraných arpeggií (např. v "My Will Be Done") a podobných fines. Zahanbit se nenechal ani druhý kytarista Ken Susi, který ke konci hrál i sweepy s nástrojem za hlavou. Většinu pozornosti na sebe strhávali právě oni dva a vokalista, rytmická sekce se držela dost v pozadí. Unearth předváděli velmi živelnou show, byli stále v pohybu, komunikovali s fanoušky a viditelně si koncert užívali. Šedesát minut jejich setu uteklo jak voda, nebyla chvilka pro nudu. Výborné!

Po trochu delším zvučení se za doprovodu úvodní skladby z alba "The Infection" objevila clevelandská šestice Chimaira. Kytarista Matt DeVries chyběl, protože v nejbližších dnech očekává narození potomka, takže jej na turné zastoupil už zmíněný Emil Werstler z Daath. Ten jakoby přivolal problémy své formace, protože zvuk byl od začátku neposlouchatelný. Opět se dostavily potíže s přebasovaností, hlavní vokál Marka Huntera byl utopený v hluku, kytary naprosto nečitelné. Největší problém nastal, když klávesák Chris Spicuzza spustil ze sampleru tzv. bass drops, subbasové zvuky, které mají podpořit dojem hutnosti. Tyto nízkofrekvenční tóny však akorát nepříjemně duněly, čímž maskovaly všechno ostatní a zároveň působily, že celý sál začal nekontrolovatelně rezonovat. Vydal jsem se tedy z balkónu ke zvukaři, ale ani u něj to nebylo o moc lepší. Lidem to však zdá se nevadilo, protože pohybová aktivita byla srovnatelná s tou na Unearth. Na rozdíl od publika působila Chimaira velmi staticky, Mark Hunter vypadal až otráveně. Paradoxně nejvíc byl vidět zaskakující Emil Werstler, který se pódiovou aktivitou vymykal z průměru. Celou dobu jsem doufal ve zlepšení, ale to nepřišlo. Nepříliš pěknou tečkou za vystoupením bylo, když po odehrané hodině ukončili koncert, rychle ze slušnosti poděkovali a hned nechali pustit hudbu do PA, aby někoho náhodou nenapadlo vyřvávat si přídavek.

Nebýt skvělého výkonu Unearth, odcházel bych velmi zklamaný. Takhle to bylo 'jen' slabé. Obzvlášť zvuk a pak znuděná prezentace Chimairy dost zkazily dojem. Neříkám, že všichni musí mít pódiovou show jako The Dillinger Escape Plan, ale když to vypadá, že mají vedle pódia píchačky, tak je něco špatně.