Byl to smutný pohled, když ostřílená kapela House Of Lords, která byla zvyklá na haly a stadiony, nastoupila na jaře 2007 v Praze před publikum, čítající zhruba sto hlav. Smutno bylo do té doby, než kapela kolem frontmana Jamese Christiana začala hrát. Ten samý pocit jsem pocítil na samém začátku novinky "Cartesian Dreams". Jak už jsem totiž psal dříve, pseudoklasické vlivy v rockové hudbě jsou mi proti srsti (za což jsem se nerozplýval nadšením na novými Europe).
"Cartesian Dreams" totiž začíná jako soundtrack k nějakému béčkovému katastrofickému filmu. Naštěstí ani v nejmenším katastrofou nepokračuje, přestože zakládající člen a tvůrce největších hitů Gregg Giuffria je nějaký ten pátek z řad House Of Lords pryč. Název teď patří výhradně Christianovi. A nutno podotknout, že ani on, poslední voják (rozuměj zakládající člen) v poli, nedělá jménu kapely, která měla na přelomu osmdesátých a devadesátých let pár dobrých hitů, ostudu. Právě naopak. Od svého albového reunionu v roce 2004 si House Of Lords drželi standard, který nastavili svými deskami jako "House Of Lords" (1988) nebo "Sahara" (1990), čili příjemně se poslouchali a sem tam se vyloupl nějaký adept na rádiový hit, z čehož nakonec stejně nic nebylo. Na tomto faktu nic nemění ani "Cartesian Dreams". Ovšem přidává ještě něco navíc, co předchůdcům chybělo. Vzdušnost, čitelný nepřeprodukovaný sound a kompoziční nadhled. Z toho nejvíce profitují svižnější písně, které nejsou zbytečně zatěžkány metalovými riffy (když pominu zbytečnou "Never Look Back") a spíše než na ostrost kytar sázejí na čistý zvuk a dobrou melodii. Stačí si poslechnout třeba "Born To Be My Baby", "Bangin´" nebo snad nejlepší věc desky "Desert Rain" a hned víte o čem mluvím.
House Of Lords se podařilo napěchovat desku hity. Nebudou to už rozhodně bourači diskoték, ani je neuvidíte na žebříčku nejčastěji hraných písniček v komerčních rádiích. Ale je třeba před nimi smeknout. S největší pravděpodobností se jim podařilo nahrát nejlepší desku za jejich dvacetiletou kariéru. A pokud ne, tak rozhodně ze čtveřice post-reunionových desek je tahle ta suverénně nejlepší.
|
