To, co se před takovými deseti lety zdálo být jako výplod té nejbujnější fantazie, se stává skutečností. Když se podíváte na libovolnou desku (na výběr máte ze dvou) nových švédských hvězdiček Crashdïet, budete skálopevně tvrdit, že jsou to souputníci Mötley Crüe nebo Ratt. Když si ji pustíte, vyvalí se na vás současný sound a desítka, respektive jedenáctka skladeb, které splňují všechny atributy stylu, kterému Crashdïet upsali duši. Dámy a pánové, glamrocková renesance začíná.
Drzý rockový styl, kterému se v osmdesátých letech říkal glam nebo street rock vlastně nikdy nezemřel. S příchodem devadesátých let a nástupem grunge začal skomírat. Do té doby slavné kapely jako Warrant, Poison, L.A. Guns a de facto i Mötley Crüe se zoufale snažili zachytit doby, shodili hára, podladili kytary a v tisku vydávali prohlášení ve stylu „na minulost kašleme, s novým soundem každému ukážeme“. Neukázali nic.
Jejich desky se prodávali čím dál méně, kvalita klesala, odhodlání to všem natřít bralo za své. A jestliže v Mekce vysokooktanového rocku, Los Angeles, tahle hudba umírala, ve Skandinávii zapouštěla kořeny. Přišel rok 1994. Švédsku vládl brutální death, ale svou debutovou desku vydávají Backyard Babies. Nic zvláštního se ale nestalo. Album „Diesel And Power“ obsahovalo pár slušných skladeb, ovšem celkově nebylo nijak objevné a v porovnání s budoucí tvorbou kapely velmi, velmi průměrné.
Ovšem začali se přidávat další. Dokonce i bubeník deathmetalových Entombed Nicke Andersson hodil za hlavu smrtící kov a pustil se pod hlavičkou The Hellacopters do jakéhosi revivalu sedmdesátých let, převážně Kiss. K těm načepířeným hlavám Mötley Crüe to mělo sice daleko, ovšem jejich hudby byla stejná.
Evropu v devadesátých letech válcovala elektronika. Když pomineme tupé eurodisco, musíme vzpomenout na industriální party, které v té době byly na vrcholu. Do svého rodného Finska se ale vrací někdejší frontman Hanoi Rocks Michael Monroe a začíná vyprodávat největší haly země. Backyard Babies vydávají své nomen omen „Total 13“, drzé streetrockové dílo, které si nic nezadalo s původními, frackovitými alby New York Dolls, Guns n´Roses nebo Mötley Crüe. S první deskou „It´s Only Rock n´Roll“ přicházejí Hardcore Superstar. Začíná dorůstat nová generace posluchačů i teenagerů, kteří objevují krásu losangeleské hudby osmdesátých let.
Na začátku našeho článku zmínění Crashdïet se dávají dohromady v roce 2000. Celá věc se zrodila v hlavě zpěváka Davea Leparda (vlastním jménem Davida Hellmana), v té době zpěváka old-school deathmetalové kapely Warpath. Ten k sobě přizval své tři známé – kytaristu Martina Sweeta, basistu Petera Londona a keňského (!) bubeníka Erica Younga. Jejich debutová deska „Rest In Sleaze“ působí jako rána mezi oči. Na pětatřicetiminutové ploše doslova exploduje deset hitů silou jaderné pumy a album se dere po švédském žebříčku směrem vzhůr,u až se usadí na pěkném dvanáctém místě. Kapelu ale zastihne tragédie, když v lednu 2006 spáchá Lepard, pod vlivem silných depresí, sebevraždu.
Crashdïet to neodradilo a pokračují dál (v roce 2007 vydali další vydařenou desku „The Unattractive Revolution“, kde hostuje kytarista Mötley Crüe Mick Mars). Jejich vliv je zásadní. Otevřeli totiž dveře dalším kapelám tohoto ranku. Udělali to, co se podařilo i Backyard Babies a Hardcore Superstar. Ovšem ani jedna z těchto dvou kapel neměla na novou glamrockovou generaci tak zásadní vliv, jako Crashdïet.
Začala se objevovat další jména. Vynikající desku v roce 2007 vydali Gemini Five (přestože debut vyšel už v roce 2003, na „Sex, Drugs And Anarchy“ se skutečně našli), se skvělým debutem „Loud Minority“ přispěchali novicové Crazy Lixx a výtečnou druhou desku vydali nedávno Vains Of Jenna.
Ovšem doba teď přeje nejen novým kapelám tohoto stylu. Vrací se i zavedená jména. Dávno odepsané kapely jako Faster Pussycat, Roxx Gang, Lynch Mob nebo Bang Tango vydávají svá nová díla stejně jako velikáni žánru Guns n´Roses, Mötley Crüe, Kiss, Ratt či Poison. Všem těm dnes doba přeje. Jen se každý z nich bojí té druhé Nirvany.
|
