Jak vidno, móda různých reunionů a comebacků se nevyhnula ani pionýrům stylu, kterému se na začátku devadesátých let říkalo grunge, seattleským Alice In Chains. Přestože se musejí obejít bez své hlavní devízy, zesnulého zpěváka Laynea Staleyho, rozhodli se pro návrat. Nechci rýpat, ale zajímalo by mě, nakolik v tom byla potřeba vydělat nějaký ten dolárek navíc a nakolik skutečně chuť po společném hraní. Pro první variantu svědčí fakt, že sólová kariéra kytaristy Jerryho Cantrella šla od deseti k pěti a Mike Inez v řadách Heart (předtím hrál s kdekým, například s Ozzym Osbournem, Slashem, nebo Zakkem Wyldem v Black Label Society) taky velkou díru do světa neudělal. Pro druhou možnost to, že "Black Gives Way To Blue" opravdu není blbá deska, jak tomu u různých reunionů (z poslední doby můžeme zmínit Litu Ford) bývá zvykem.
Alice In Chains svůj styl definovali už dávno. Typické pro něj jsou pomalejší tempa, těžký podladěný zvuk kytar, utýraný zpěv a nervní sóla. Proč by jej měli měnit. Když návrat, tak se vším všudy. Tedy. Na místě Laynea Staleyho v současné době dovádí William DuWall, který se Staleyho vizáží má společného pramálo, ovšem pěvecky mnohé.
Deska začíná ve velkém stylu zatěžkanou "All Secrets Known". Sabbathovské tempo se pomalu začíná dostávat pod kůži, stejně jako projev nového vokalisty, jenž místy zajede i do Staleyho mečivých poloh. Pravděpodobně nejlepší skladba desky se ukrývá pod dvojkou "Check My Brain", kde Cantrell mohutně riffuje a ke zvuku přidává své proslavené disharmonické vyhrávky. Alice In Chains nepovolují ani při následující "Lost Of My Kind". Mírné zvolnění posluchače čeká se čtyřkou "Your Decision", kde prim hraje Cantrellova akustická kytara.
A zde je právě to místo, kde se deska začne rozmělňovat. Tomu napomůže i sedmiminutová nevýrazná skladba "A Looking In View". Pak už se pokračuje stále více akusticky – "Where The Sun Rose Again", "Private Hell" nebo titulní věc nejsou špatné kousky, ale abych pravdu řekl, už jsem se při nich začal trošičku nudit. Z letargie ještě posluchače vytrhne zdařilá "Acid Bubble". Zbytek zapadá do grungeového standartu. Tu je více podařený, tu méně.
Spíše než na poslední eponymní desku z roku 1995 navazuje novinka na slavnou "Dirt". Místy také můžete slyšet odkazy na "Would?" (v "Take Her Out"), jinde na "Down In A Hole" ("Private Hell"), jinde dokonce na prastarou "Man In The Box" ("All Secrets Known"). Alice In Chains novou deskou jako kdyby zrekapitulovali kariéru. Nutno říct, že to udělali zdařile. Ovšem méně uvěřitelně. Nechce se mi totiž věřit, že by celou kariéru dokázali žít s takovou depresí.
|
