V listopadu se s koncerty přímo roztrhl pytel a na zážitky proto nebyla nouze. Praha přivítala silnou sestavu, která slibovala skvělý večer. Není divu, že obě zastávky u nás byly beznadějně vyprodány. Vystoupení takové kapely, jakou je Sonata Arctica bych si nenechala ujít ani za nic, proto mě neodradilo ani umístění koncertu do klubu Roxy, který patří k mým nejméně oblíbeným.
Moje obavy ohledně klubu se ukázaly jako oprávněné. Možná víc než to – po organizační stránce byl tenhle koncert hodně velkej průser, to se bohužel jinak říct nedá. Ke klubu jsem dorazila před pátou a přivítala mě opravdu slušná fronta. Jak se blížil čas, kdy nás měli pustit, začalo to před vchodem pěkně houstnout. Člověk měl dvě možnosti. Buď bojoval o každý milimetr v největší tlačenici, nebo stál v nekonečné frontě a prostě doufal, že se do klubu aspoň dostane. To, že jsme všichni zmokli, by mi ještě tolik nevadilo. To, že nás dovnitř pustili skoro s hodinovým zpožděním, mi už vadilo hodně. Prošli jsme si obvyklým marastem při snaze ulovit co nejlepší místo a já už byla po pár minutách znechucená interiérem klubu. Roxy se možná hodí na diskotéky, ale rozhodně ne na metalové akce. Asi nejvíc mě irituje místní vysoké pódium, kdy člověk stojí pomalu v záklonu, aby vůbec něco viděl.
Winterborn začali sice bez zbytečných průtahů, ale mělo to jeden háček. Kvůli frontě před vchodem se většina lidí dostala do klubu, až když končili. Navíc kvůli zdržení museli zkrátit svůj set, takže hráli pouhé čtyři skladby. To bylo další těžké selhání pořadatelů. Tři byly z nového alba „Farewell to Saints“, které mě hodně zaujalo a jedna z debutové desky „Cold Reality“. Kapela byla výborná, bohužel naprosto potopená příšerným zvukem. Zvukař musel být asi hluchý, že neslyšel jak basa a kopáky úplně přehlušují zpěv. Chudák Teemu Koskela se mohl za mikrofonem přetrhnout a stejně s tím nic nenadělal. Stejně jim to ale nebránilo užít si první koncert šňůry a ohlas fanoušků (tedy těch šťastnějších, co se do klubu dostali včas) byl docela velký.
Playlist: Black Rain, Wild Heart, Land of the Free, Seven Deadly Sins
Holandsko je už delší dobu vývozcem gothických kapel s ženským vokálem. Delain naštěstí patří k těm kvalitnějším, které mají co říct po hudební stránce.
Bohužel ani u nich se nedalo mluvit o poslouchatelném zvuku, což jim hodně ublížilo. Charlotte je příjemná a usměvavá a dokázala lidi pořádně rozpařit. Má i příjemný hlas, ale vypadá, že pěvecké zkušenosti pořád ještě sbírá. Byla nucena přeřvávat přezvučené nástroje a občas se jí to moc nevedlo. Zřejmě kvůli působivosti skladeb kapela používá half-playback, což nevidím jako nejlepší tah. Možná by bylo lepší ubrat na epičnosti a nechat zvuk na koncertech přirozenější. Publikum ale reagovalo hodně vřele (dokonce už před nástupem kapely) a Charlotte byla z projevené přízně nadšená.
Playlist: Invidia, Stay Forever, The Gathering, Go Away, Virtue and Vice, Nothing Left, Control the Storm, Pristine
Při čekání na hlavní hvězdu večera se začalo dělat opravdu pořádné horko. A to nebylo nic proti tomu, co mělo přijít. Sonata Arctica nastoupila za tónů intra „Everything Fades to Grey“ a já se šíleně těšila i přes to, jak moc mě dosavadní průběh večera otrávil. Jako první zazněl singl nového alba „Flag in the Ground“ a bylo jasné, že tohle bude chtít hodně zatnout zuby. Zvuk byl snad ještě horší než u předkapel. Tony bojoval statečně a ze všech sil a protože je úchvatný zpěvák, zhruba od druhé skladby bylo dokonce i slyšet, co zpívá. Setlist mi vcelku vyhovoval, až na to, že chybělo pár (aspoň podle mě) nezbytných hitů, jako je „Replica“, „Kingdom for a Heart“ nebo „Black Sheep“. Místo toho jsme slyšeli hned dvě skladby z nudné „Unia“ – ještě docela snesitelnou „Paid in Full“ a úplně zbytečnou „In Black and White“.
Na druhou stranu jsem si užila i tyhle kousky, přestože je moc nemusím. K mé velké úlevě kapela kvůli nedostatku času vynechala plánovanou „Caleb“. Jinak byl ale výběr skladeb výborný – hodně mě potěšila výpravná „White Pearl, Black Oceans“, kterou řadím mezi vůbec nejoblíbenější. Dobře fungovaly i nové věci. Obzvlášť pomalejší „Juliet“ a krásná balada „As If the World Wasn´t Ending“. Dočkali se i všichni fanoušci speedového období, o starší skladby nebyla nouze. Asi největší ohlas v publiku vyvolala tradičně „Fullmoon“. Každý, kdo viděl Sonatu ve Vizovicích si musel nutně vzpomenout na originální a neopakovatelný zážitek, když právě při této písničce vypadla elektřina. Tady se to naštěstí neopakovalo, to už by byl vrchol. Během setu se začalo horko v sále stupňovat k nesnesitelnosti. Ze začátku jsem to moc nevnímala, protože jsem byla zaujatá koncertem, když jsem si ale všimla, že mám během pár minut úplně promočené tričko a mokré vlasy, trochu mě to zarazilo. Nakonec se ukázalo, že se přetížila klimatizace, tak ji pořadatelé prostě vypnuli. Opravdu chytrý nápad, nacpat takové množství lidí do jedné místnosti a pak je nechat škvařit ve vlastní šťávě. I kapela hodně trpěla, ale stejně si koncert i hodně velkou přízeň publika užívali. Ačkoli se Tony pořádně zapotil, nepřestával po pódiu šaškovat.
K publiku se choval hodně přátelsky a celkově byl jeho výkon hodně sympatický. Co naplat, Sonata je dneska už opravdu velkou a profesionální kapelou, která si dokáže poradit i s takhle nepříznivými podmínkami. Nakonec jsme si ještě zakřičeli klasický popěvek „Vodka“ a zadupali a zatleskali při hymně „We Will Rock You“.
Na tu mizérii jsem si koncert nakonec užila. Ke konci už jsem ale toužila jen po vzduchu, který není vidět a po něčem k pití. Vrcholným číslem organizátorů pak bylo, že když jste se šli nadechnout a ochladit ven, už vás zpět do klubu nepustili. Výborně, k čemu se vůbec zajímat o fanoušky. Kapely byly ale poslední, kdo za to všechno mohl, takže jsem byla vážně ráda, že si můžu spravit chuť druhý den ve Zlíně. Do Roxy mě už nikdo nedostane, ani kdyby mi za to zaplatil.
Playlist: Intro, Flag in the ground, Paid in Full, Last Amaizing Grays, Fullmoon, As If the World Wasn´t Ending, 8th Commandment, Last Drop Falls, White Pearl, Black Oceans, Juliet, The Cage, We Will Rock You, In Black and White, Don´t Say a Word, Vodka, Everything Fades to Gray
|
