Společný koncert Primal Fear a Brainstorm? To jsem si nemohla nechat ujít. Vzhledem k tomu, že se mi plzeňská zastávka „Viva La Swabia Tour“ kryla se Sonatou Arcticou ve Zlíně, nezbylo mi nic jiného, než vyrazit do Kuřimi. Přiznám se, že informace, že se koncert bude konat v místním kulturním domě, ve mně moc důvěry nevzbudila. Jaké pak bylo moje překvapení, když se klasický sál, jaký najdete na každém menším městě, začal naplňovat k prasknutí už před nástupem první kapely.
Dvojice německých kapel měla původně jako předkapelu ohlášeny ještě jedny krajany – Jaded Heart, na které jsem se hodně těšila. Bohužel už pár dní předem jsme si na jejich stránkách mohli přečíst, že byli z turné vyhozeni. Jedinou předkapelou tak byli čeští Interitus. Ani nevím, co k nim napsat. Poslední dobou se vyskytují jako předkapela všemožných zahraničních hvězd tak často, že je musí znát každý – i kdyby nechtěl. Takže bych asi jen podotkla, že podali standardní výkon a bavili mě tentokrát o trochu víc, než třeba před André Matosem. Hodně jim ale ublížil špatný zvuk, protože ani jeden vokál prakticky nebyl slyšet. Opět jsem měla trochu rozpačitý pocit, že žánrově se do večera prostě nehodí. Ale řekněme, že ve srovnání s mými předchozími setkáními s kapelou to bylo mnohem záživnější.
Trochu jsem se obávala toho, že Brainstorm se představí pouze v roli předkapely. Po jejich úžasném výkonu na festivalu Masters of Rock by mě opravdu mrzelo, kdybych si nemohla vychutnat plnohodnotný set i v klubu a kdyby kapela odešla po pár skladbách. Naštěstí se moje obavy ani tentokrát nepotvrdily. Na setlistu měli plných 14 kousků a nakonec vypouštěli pouze „The Conjunction of 7 Planets“ z nové desky. Andy B. Franck řádil na pódiu jako uragán. V roli frontmana se přímo vyžívá a miluje kontakt s publikem, přičemž mu velmi vyhovuje, když má lidi přímo u sebe a nemusí se šplhat přes zábrany. I když jsem sledovala, že většina lidí dorazila spíš na Primal Fear, Andyho nadšený výraz a energická show brzy strhla celý sál. Při všem hecování zvládnul i své hlasivky a díky tomu, že zvuk se ve srovnání s Interitus o mnoho zlepšil, jsme si mohli naplno vychutnat jeho silný hlas. Nezdálo se, že by měl s hlasem větší problémy, ačkoli si často mezi jednotlivými party odkašlával. Kuřim byla poslední zastávkou turné, takže bych se spíš divila, kdyby hlasivky vykřičené neměl. Brainstorm se tentokrát představili jenom ve čtyřech – basák Antonio Ieva se věnoval příjemné povinnosti otcovství. Tóny basy se tak linuly anonymně ze zákulisí a my mohli sledovat pouze umění obou kytaristů. Milan Loncaric si očividně hodně užíval publikum a rozdával úsměvy na všechny strany. Ke koci začal rozdával i trsátka a to tak vehementně, že mu málem nezbylo žádné, kterým by hrál.
Setlist rozdělili Brainstorm vcelku spravedlivě mezi novější kousky z posledních dvou alb a starší prověřené hity. Osobně mě opět nejvíc dostala „Shiva´s Tears“, která se liší od zbytku diskografie nápaditými orientálními vlivy. Velkým hitem se bezpochyby stala singlová skladba k předchozí desce „Fire Walk With Me“, která měla u přítomných asi největší úspěch.
Kapela předvadla show, která byla nabitá energií přímo k prasknutí. Hodně jsem ocenila také jejich přátelské chování k fanouškům. Na poslední skladbu dokonce Andy pozval na pódium dvě děti, kterých si všiml v publiku a určitě jim tak poskytl nezapomenutelný zážitek. Bylo vidět, že si všichni chtěli závěrečný koncert šňůry skutečně vychutnat a nechat před davem i poslední zbytky sil. A takové koncerty vždy stojí za to.
Playlist: Forsake What I Believed, The Leading, Highs Without Lows, Blind Suffering, Shiver, Shiva´s Tears, Worlds Are Comin´ Through, Falling Spiral Down, Doorway to Survive, Hollow Hideaway, All Those Words, Fire Walk With Me, How Do You Feel
Samotný výkon Brainstorm by mi stačil k tomu, abych mohla spokojeně jít domů. S Primal Fear jsem zatím na koncetních pódiích neměla tu čest a tak jsem byla na premiéru natěšená. Navíc jsem na jejich koncertní výkony slyšela ze všech stran jen chválu, takže očekávání byla vysoká. Celý předchozí koncert jsem čekala nějaký vtípek, jak je to na závěr turné zvykem. Ten ale přišel až s Primal Fear a to v podobě nečekaného intra – přiznám se, že mě trochu šokovalo, když se z repráků začala linout „Včelka Mája“. Pak už jsme se naštěstí dočkali skutečného intra a kapela v čele s Ralfem Scheepersem vtrhla na prkna kulturního domu. Jako otvírák zazněla „Under the Radar“ z nového alba „16.6 (Before the Devil Knows You´re Dead)“, které ten večer rozhodně zanedbávané nebylo. Primal Fear berou turné na podporu nového alba vážně a tak z něj ten večer zazněly další čtyři skladby. Hned z počátku bylo jasné, že večer bude pokračovat ve stejném duchu – to znamená výbušná show plná radosti z hraní a zároveň čilá komunikace s publikem. Ralf na jednu stranu vypadal v dlouhém plášti jako ďáblův kazatel, na druhou stranu si získával lidi sympatickým vystupováním. Kapelu zjevně potěšila návštevnost a hlasitost publika – dokonce přišlo údajně víc lidí, než v Plzni. Při klasických hitech kapely jako „Nuclear Fire“ nebo „Signs of Fear“ to v netradičním prostředí vřelo jako v pravém rockovém klubu. Vrcholem večera byla samozřejmě hymna „Metal Is Forever“, kterou znali i méně skalní fanoušci a spolu s Ralfem si ji zaječeli prakticky všichni. Fancinující bylo během setu sledovat bubenické umění Randyho Blacka, který se do toho umí pořádně opřít.
I druhá kapela si byla dobře vědoma, že už je žádný další koncert v dohledné době nečeká a proto nešetřili energii a hráli s plným nasazením. Ralf mě definitivně přesvědčil, že své šílené výšky zvládá i naživo naprosto bez problémů. Nejlíp to bylo znát v baladách, protože v pomalých pasážích se žádný falešný tón neschová. Proto pro mě dalšími vrcholy večera byly výborné skladby „Fighting the Darkness“ a „Hands of Time“, při které jsme si vychutnali i vokál Mata Sinnera. Dočkala jsem se i své oblíbené „Seven Seals“, takže spokojenost byla maximální.
Playlist: Intro, Under the Radar, Battalions of Hate, Killbound, Nuclear Fire, Six Times Dead (16.6), Angel in Black, Sign of Fear, Fighting the Darkness, Riding the Eagle, Final Embrace, Metal Is Forever, Hands of Time, Seven Seals, Chainbreaker
Už dlouho jsem nezažila koncert dvou tak vyrovnaných kapel, který by byl od začátku až do konce nabitý energií takovým způsobem. Všichni se ten večer chovali vstřícně k publiku a nakonec odcházeli spokojení jak muzikanti, tak každý, kdo si dal tu práci táhnout se do Kuřimi. Ralf řekl, že lepší konec turné si nemohli přát. Já bych dodala – kéž by byl každý koncert tak plnohodnotný, jako byl tento.
|
