S touhle deskou mám trochu problém. Mám velice rád hlasy obou zpěváků, jak Davyho Vaina (toho víc), tak i Davida Readmana. Uznávám techniku zpěvačky Lany Lane. Jenže co je to platné, když se podařilo napsat jen pár skladeb, které skutečně chytí svou melodičností a nápadem. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že Readman neměl při natáčení desky své dny. Tytam je rozsah, který prezentoval na posledních deskách Pink Cream 69. Místy se vokalista vrací k umečeným a temným polohám alba „Change“, svého debutu u Pink Cream 69. Ale pojďme k albu.
Sestava slibovala mnohé. Čekal jsem spojení precizní melodičnosti (Readman) s trochou epiky (Lane) a především s drzou frackovitostí (Vain). Jenže k tomu nedošlo. Každý si hraje na svém písečku. Readman, který je zastoupen největším počtem skladeb, vsadil na hutná kytarová polena s mírným symfonickým podkladem. Nedostává se mu ale výraznějších nápadů. Věci jako „Incarnation“ jsou jen obyčejné rockové skladby, kterých denně vychází stovky. A takové nic je rozpliznuté na ploše větší než šest minut. Prostě tohle mě nebaví. Nejvýraznější Readmanovou skladbou tak zůstává titulní věc, která celé album otevírá. Tam alespoň slyšíte výrazný refrén a jasnou inspiraci v tvorbě Black Sabbath (v té etapě s Diem), kterou se povedlo dostatečně zúročit.
Lana Lane je na tom asi z celé desky nejlíp. Právě od vokalistky, od které jsem nečekal zhola nic, zazní ty nejlepší kousky. Tedy aspoň dva, které se dají považovat za zdařilé. Tím je baladická „Love Tears“, kde Lane sahá k mrazivým severským inspiracím typu Yngwieho Malmsteena, ale bez jeho hloupých kytarových onanií. A asi nejlepší skladba desky „Shadow Of Your Heart“ patří také této americké zpěvačce.
Nejvíce mě zklamal Davy Vain. Mám tohohle čerta rád už od debutu „No Respect“ od jeho kapely Vain. Vždycky jsem obdivoval jeho rozsah, barvu hlasu i drzý výraz. Tím sice uchvacuje na „Blaze And Ashes“ také, ale prostě se nemůžu zbavit dojmu, že svou práci na tomhle počinu prachsprostě odflákl. Nedodal totiž žádnou skladbu, kterou by od něho člověk předtím neslyšel. A to prosím zpívá jen dvě. Taková „Planet´s Turning“ už dokonce vyšla dvakrát. Na desce „All Those Strangers“ (1991) a „Move On It“ (1993). A její verze, kterou nám Vain předkládá v současnosti, je podle mě suverénně nejhorší (i když je obohacena o zajímavou kytarovou vyhrávku před refrény). Stejně tak „Here Comes Lonely“. Tu už také dal na desku „All Those Strangers“. Tehdy taková balada měla opodstatnění – dneska ne. Bohužel.
Rozpaky. Tak by se dala shrnout deska, od které jsem si sliboval celkem dost. Holt se velká jména dala dohromady a nevzniklo z toho vlastně nic, co by člověk musel slyšet předtím, než umře.
|
