Chtělo by se říct, další zbytečná deska. Ono to ve skutečnosti tak je. Cinderellu skutečně moc nechápu. V době, kdy zase plní stadiony, pravděpodobně nemají nutkání přinést něco nového, co by se ctí navázalo na patnáct let starou poslední desku „Still Climbling“. Vím, porážka nechutná zrovna příjemně a po multiplatinových deskách byla prodejnost „Still Climbling“ skutečně tristní. A tak místo novinky (aspoň ta sólovka Toma Keifera by nebyla od věci) sází Cinderella na trh jeden živák za druhým. „Live At Mohegan Sun“ je pouze dalším z řady. Ničím se neliší od předchozích. Výběr skladeb je stejný, tak můžeme jen porovnávat Keiferovu hlasovou formu. Ta kolísá.
Jako jasný příklad z novinkového živáku poslouží akustická balada „Heartbreak Station“. Zpočátku nadějně se rozjíždějící song, který si Keifer, vzhledem ke svému stavu a věku, posadil trochu níž a začíná trochu bonjoviovsky, v refrénu úplně vyhoří. Bohužel stejně je tomu i u řady dalších skladeb. Slavnou „Don´t Know What You Got (Till It´s Gone)“ pohřbil znovu náročný refrén, který Keifer už dneska prostě nedá. „The Last Mile“ sice odzpíval vcelku slušně, ovšem zde zase selhávají doprovodné vokály Jeffa LaBara a Erica Brittinghama. Bohužel dnes je vidět, jak složité věci si Cinderella v osmdesátých letech napsala a přestože koncert má spád, instrumentálně je zahraný samozřejmě bez chyby (což by se u takových muzikantů dalo čekat), pěvecky skutečně není perfektní. Tam, kde se Keifer nemusí drát do výšek (jako ve vynikající „Nobody´s Fool“ nebo „Shelter Me“), je výsledek poslouchatelný, až slušný.
Trochu mi vadí i výběr skladeb. Jasně, jedná se o největší Popelčiny hity. Ale ty jsou v živé podobě zaznamenány už několikrát. A vždycky s podobným výsledkem (výjimkou budiž vynikající „Live At Key Club“ z roku 1999). Poslední výborná deska „Still Climbling“ je zastoupena pouze stejnojmennou věcí. Proč nedošlo na jasné hity typu „Bad Attitude Shuffle“, „All Comes Down“, „Hard To Find The Words“ nebo „Through The Rain“ je opravdu otázka. Ani z nejslavnější „Long Cold Winter“ se nevybíralo jinak, než ze čtveřice hitů, ke kterým tentokrát hoši přihodili „Fallin´ Apart At The Seams“.
Máme možnost srovnávání. Jak se staršími nahrávkami Cinderella, tak i s dalším albem „Front Row For Donkey Show“, se kterým ve stejné době přispěchali i souputníci Cinderelly, Faster Pussycat. A jestliže Faster Pussycat působí dravě, vokály (i když ani náhodou tak těžké) jsou zazpívány precizně a kapela drží pohromadě, Cinderella vypadá nesezpívaně a bohužel trochu nudně.
Úkolem recenzenta při hodnocení živáků není posuzovat kvalitu jednotlivých skladeb, ale kvalitu záznamu a provedení. A u Cinderelly to moc dobré není. Navíc stále Keiferovi nemůžu odpustit, že už patnáct let nevydal nic nového.
|
