Těžko říct, co měl znamenat začátek programu Winter Assaultu konající se v pražském klubu Abaton. Na stránkách Abatonu byl začátek akce oznámen na pátou odpolední, na některých vstupenkách až na šestou, ale teprve okolo šesté hodiny se otevíraly „brány pekelné“, aby do prostor Abatonu mohli dychtiví fanoušci. Pod pódium, kde právě zvučili mladí Norové Posthum se jich zatím moc nehrnulo. Kapela během zvučení plynule přešla do první písničky, což asi málokdo postřehnul, obzvláště také pro to, že zpěvákův mikrofon zvukař pravděpodobně ignoroval. Ihned po tomto songu, kdy se mladá blacková kapela neměla šanci předvést, musela se klidit ze stage. Někteří z nás asi očekávali, že se zase vrátí, že toto byla jenom zvuková zkouška, ale to jsme byli na omylu. Ostatně i celý zbytek akce provázely technické problémy a na pódiu se i během dalších kapel každou chvíli objevovali nějací technici, aby něco pospravovali.
Další blackmetalisti Dark Fortress také nedostali příliš prostoru a zrovna u nich mě to zamrzelo. Ačkoliv z pod levého repráku nebyl zvuk zrovna nejlepší, ukázali během svých čtyř písní, že podívat se na jejich koncert stojí za to. I když od svých začátků v polovině let devadesátých, kapela hodně obměnila svoje složení, mladý zpěvák Morean, který v kapele působí teprve od roku 2007, se rozhodně nepředvedl ve špatném světle. Měli jsme možnost si poslechnout i song z připravované desky a myslím, že je na co se těšit.
Podle toho, jak dlouho zvučili holandští Devious, čekala jsem zase nějakých pět songů a adios, ale naštěstí byl opak pravdou. Tito thrashmetalisté konečně rozhýbali větší část publika, kde se utvořil mosh-pit a dokonce se objevil i první skokan do davu. Devious se nám rozhodli představit hlavně nově vydanou desku „Vision“ a konečně jsme snad měli možnost shlédnout a zapařit si na plnohodnotný set. Myslím že i ti, kteří dosud o Devious neslyšeli a mají rádi kombinaci death a thrash metalu, si v tu chvíli koncert parádně užili.
Američané Merauder mají, co se vizuální stránky týče, poněkud specifický styl. Na první pohled můžou připomínat bandu hip hoperů, popřípadě se svými šátky zavání „imidží“ Brujerie. Když ale nastoupí na pódium, jdou tyto předsudky víceméně stranou. I když Amerika je přeci jen pro nás středoevropany tak trochu jiný svět. Kombinace deathu, hardcoru, sem tam i nějakých punkových prvků určitě může nadchnout milovníky moderních odnoží metalu a i když je projev kapely na pódiu poněkud jiný (mám na mysli zpěváka předvádějícího boxování), než jsme zvyklí, ve finále to působí jako výborně odehraná show. Opět se tvoří kotel a sem tam se zase objeví nějaký ten člověk, sápající se na pódium. A jak sám zpěvák říkal, nezáleží, jaký styl metalu či rocku kapela hraje, vždycky je to rock´n´roll.
Na švédské Shining bylo spoustu lidí opravdu zvědavých. Kombinace blackmetalových a doomových prvků vypadá sama o sobě zajímavě. Zajímavosti dodávají i švédské texty a jakýsi sebevražedný nádech nejen hudby, ale i celého jejich vystoupení. Tato poněkud kontroverzní kapela opravdu dokázala fanoušky rozdělit na dva tábory. A to jeden naprosto nadšený a užívající si jejich vystoupení, druhý překvapeně zírající na poněkud zvláštní scenérii. Samotná kapela předvedla slušný výkon, i když jsme se opět setkali s neporozuměním mezi zpěvákem a zvukařem, když sem tam bylo zpěv sotva slyšet. A právě onen zpěvák, Niklas "Kvarforth" Olsson, je tou zvláštností celé kapely. Trocha alkoholu v krvi může zakalit úsudek a možná i znecitlivit tělo, ale když si zpěvák o zjizvené ruce či o zjizvené břicho típá cigaretu, vyvolává u mnohých, do tajů kapely nezasvěcených, otázky o jeho duševním zdraví. Můžeme být alespoň rádi, že jsme byli ušetřeni výstupů s prýštící krví z jeho rozřezaných rukou... nebo to naopak nějaké skalní fanoušky Shining zamrzelo?
Entombed jsou svým způsobem téměř legenda ve svém stylu. Hlavně díky nim dorazila do Abatonu spousta lidí a byli to právě oni, kdo rozpoutali pravé koncertní peklo. Ač se security snažili bránit „stage divingistům“ dostat se na pódium, stále jich přibývalo a kapele to rozhodně nevadilo. S fanoušky se na pódiu nadšeně objímali, brali je okolo ramen a evidentně měli z přízně publika obrovskou radost. To se projevilo na celém jejich vystoupení, které bylo velmi živé, precizně odehrané a i když už Entombed nejsou mladíčci, energie z nich přímo čiší. Je vidět, že ani po letech kapelu nepřestalo bavit vystupování a naopak ho dokáží vypilovat a dovést k technické dokonalosti. I po letech na deathmetalové scéně jsou právě Entombed zárukou neměnné, maximálně tak zvyšující se kvality. Takže je jedno, jestli je vám čtyřicet, nebo patnáct, pokud milujete klasický švédský death metal, Entombed je to, co vás semele.
Hlavní hvězda dnešního večera, Satyricon, pak přilákala spíše jejich mladší fanoušky, než ty skalní příznivce norského blackmetalu. Možná byli tito poučení koncertem z loňského roku, kdy Satyricon zahráli převážně věci z posledních tří desek a do svojí historie sáhli jenom po málu. Stejně tomu bylo i dnes. Ostatně i pár starších songů, jako například Forhekset z „desky desek“ Nemesis Divina, či Supersonic Journey z Rebel Extravaganzy, měly jakýsi modernější nádech. Dle vývoje jednotlivých desek je asi pochopitelné, že si kapela chce dát koncertní pauzu a potom přijít s něčím úplně novým. Jak sám Satyr sliboval, objeví se silnější, než kdy dřív. Otázkou je, kolik fanoušků zklamou a kolik potěší. Nezbývá nám, než počkat do té doby, než nás Satyricon totálně překvapí. Ačkoliv je toto prozatím poslední turné před zmiňovanou pauzou, vydávají ze sebe na pódium všichni všechno a celá jejich show je rozhodně zábavná a i na pohled zajímavá. Pohublý nagelovaný Satyr však neztrácí nic ze svého drsného projevu, šílený bubeník Frost potom uchvacuje svou hrou na jeho monstrózní bicí. Přiznávám se, že část koncertu jsem opravdu věnovala jen tomu, že jsem s otevřenou pusou zírala, jak zvládá koordinovat pohyby. (Někdy bych z pozice na balkóně chtěla sledovat i jeho norského „kolegu“ Hellhammera). Poprvé nás kapela poněkud vlažně opouští po songu z předposledního alba, „The Pentagram Burns“, fanoušci chvíli překvapeně koukají, ale všem je jasné, že tohle ještě není konec. Z publika se okamžitě začne ozývat melodie „hymny“ Satyricon – „Mother North“ a za chvíli se i Satyricon vracejí, aby předvedli ještě další dva songy, po kterých si pak Satyr sedne na pódiu a čeká, co bude dál. Samozřejmě, že si fanoušci svoji milovanou „Mother North“ vyřvou, vypískají a vyzpívají, aby pak mohli šťastní a spokojení odejít domů a očekávat, co nám Satyricon přinesou za pár let.
Playlist: Repined Bastard Nation, The Wolfpack; Now, Diabolical; Forhekset, Black Crow on a Tombstone, Commando, Supersonic Journey, Den Siste, The Pentagram Burns / K.I.N.G., Fuel For Hatred / Mother North
|
