Helldone je jedním z nejznámějších finských rockových festivalů a ke konci roku se Helsinki pravidelně stávají Mekkou všech fanoušků HIM. Tedy spíše jen pár stovek těch nejšťastnějších, kteří stihli ukořistit lístek na koncert do půl hodiny po zahájení prodeje. Pak už je totiž beznadějně vyprodáno. Mně se letos dostalo příležitosti zjistit, po čem že to všichni tak šílí a zúčastnit se jednoho z vystoupení...
Na první večer festivalu Helldone jsem dorazila asi o čtvrt hodiny později. Vzhledem ke zkušenostem s Němkami potaženými černým latexem jsem odmítla přiblížit se ke vchodu do klubu dřív než se začátkem koncertu, tedy o půl desáté. Akademická čtvrthodinka vznikla jednak díky tomu, že rozbahněné a uklouzané chodníky není zrovna to, co by člověk čekal od hluboce zimních Helsinek, a jednak kvůli tomu, že angličtina není v případě cvakačů lístků vždy ta nejsilnější stránka. Ale dorazila jsem.
Kapele Fireal (původně BLEAK, pak FLAMER) jsem po poslechu muziky na MySpace dávala šanci přesvědčit mě maximálně dvěma písničkami. O to větší překvapení mě pak čekalo, když jsem vstoupila do sálu. Snad jsem na internetu poslouchala špatné ukázky, ale to, co se v sále odehrávalo, se mi už líbilo mnohem víc. Helsinská parta Fireal předvedla na pódiu vynikající šou a troufám si tvrdit, že bezesporu strhla mnohem víc diváků, než by přišlo na vystoupení samostatné. Přestože jsem z odehraných skladeb neznala ani notu, koncert jsem si užila - mělo to náboj, atmosféru, ladilo to a ze sexy zpěváka šlo jen stěží spustit oči. V kontextu celé akce byli pro mě Fireal suverénně nejlepší kapelou večera.
Jen co první vystoupení skončilo, snažila jsem se přesunout do sousedního Semifinaali co nejrychleji, protože, jak jsem se dočetla na stránkách Helldone, kapacita Semifinaali je značně omezená. A to bylo jedině dobře - ve chvíli, kdy jsem dorazila do prostoru menšího klubu jsem nevěřila tomu, že bych se dostala někam, odkud by bylo vidět na pódium. Do začátku koncertu se mi to ale podařilo a získala jsem nejen deset krychlových centimetrů navíc k dýchání, ale dokonce jsem dohlédla i na mikrofon, když jsem hodně natáhla krk. Tak natřískaný klub bych za normálních okolností asi vzdala, ale akustický koncert The 69 Eyes je něco, co se každý den nevidí.
The 69 Eyes začali celkem načas a koncert rozjeli jednou z mých nejoblíbenějších skladeb, "Never Say Die". A v duchu singlů a hitů jako "Gothic Girl", "Brandon Lee", "Wasting The Dawn" nebo "Betty Blue" se neslo celé vystoupení, čemuž jsem byla upřímně ráda (to, co jsem poslechla z posledního alba mě nenadchlo). Skladba "Dead Girls Are Easy", ke které natočil videoklip všudypřítomný přisírač a rádobyrežisér Bam Margera, byla z desky "Back In Blood" jediným kouskem. Na závěr koncertu vystřihl frontman Jyrki69, důvěrně přezdívaný Jirka69, dvě skladby od Elvise a jako úplnou tečku hit "Lost Boys", a to je vše, přátelé, tádydádydá.
Hodnocení vystoupení je ode mě dost vysoké. Kapela podala naprosto profesionální výkon a předvedla asi nejlepší šou, jaká se na barových stoličkách předvést dá. Koncert působil uvolněně a snad mohl mít i jakousi intimní atmosféru, jen kdyby klub nebyl tak narvaný...
A konec a zase sprint mezi Tavastií a Semifinaali, tentokrát v opačném směru. A bylo to jen tak tak- vyrazit o minut později, už jsem se nedostala ani do sálu, který byl zaplněn téměř beze zbytku. Věřila bych tomu, že Valachtiví fanoušci se dobrovolně vzdali vzácné příležitosti vidět The 69 Eyes na akustice a odhodlaně se davem sunuli směrem k pódiu centimetr po centimetru od otevření dveří bez přestávky. Pravda, vidět Mistra zblízka je opravdu zážitek, ale na boje o místo pod pódiem už vážně nemám. Spokojila jsem se tedy s prostůrkem asi metr ode dveří, obklopená ruským fanklubem. Společně s Ruskami jsme pak odpočítaly asi patnáctiminutové zpoždění a pak konečně zhaslo světlo, zmlkla hudba, na plachtě za pódiem se rozsvítil Heartagram, publikum se rozječelo a hlavní hvězda večera mohla nastoupit.
Koncert rozjeli HIM dvěma peckami z alba "Love Metal", které Valo odmečel tak falešně, že jsem to poznala i já -a to je co říct- a Mistrovy pohyby na pódiu bych taky nenazvala zrovna střízlivými, ale, chválabohu, tento stav se velmi brzo změnil. Jako třetí skladba zazněl nejnovější singl "Heartkiller", kde už Valo zněl mnohem blíž tomu, co je slyšet na studiové nahrávce. Naživo snad písnička nezněla špatně, ale můj favorit tohle asi vážně nebude.
Po Heartkiller ale frontman HIM vypadal jako vyměněný a v hitech ze všech předchozích alb kapely mu to zpívalo dost dobře. S jedinou čestnou výjimkou, pro skladbu "Soul On Fire", zazněly výhradně singly a jako bonus pro fanoušky - dva kousky z připravovaného alba "Screamworks: Love In Theory And Practice", a to "Love, The Hardest Way" a "Scared To Death", kterou kapela zahrála jako přídavek. Musím říct, že jak jsem byla k nové desce skeptická, tak výše uvedené skladby se mnohem víc blíží slibovanému zvuku alba, než ta první. Mají náboj a chytlavý refrén, jsou snad trochu jednodušší než předchozí "Venus Doom" a myslím, že i naživo budou fungovat mnohem líp.
Zásadní nedostatek koncertu tkvěl opět v neúnosném počtu přítomných. Víte, jak vypadá tlačenice v kotli, že? A dokážete si představit, jak to vypadá, když je taková tlačenice v celém klubu? Jako mírumilovný fanda se spokojíte s místem, kde na kapelu vidíte jen chvilkami, ale pořád pomalu nemůžete dýchat a o tom zaskákat si si můžete nechat možná zdát. Někdy ve druhé třetině koncertu mě pobavila asi osmnáctiletá slečna, která se snažila davem prodrat do první řady. Rusky kolem mě se ale rozhodly ji nepustit a na vysvětlování pouze odsekávaly, že nerozumí. Na odpověď, že tam prostě není místo, slečna argumentovala tím, že jde ze záchoda a vepředu má místo. Což mě dost pobavilo, stejně jako výraz dotyčné, když jsem jí sdělila, že tam žádné místo už nemá. Tuto skutečnost dívčina až do konce koncertu nestrávila a skoro s pláčem kamarádce do telefonu opakovala, že prý už nemá svoje místo. Dodatek, že to je život, jsem se rozhodla si radši nechat pro případ krajní nouze.
Co se týče atmosféry na koncertě, u Helldone víte, co čekat. Fanoušci bouřlivě přivítají každou jednu skladbu a s úvodními tóny "Join Me" se rozeřvete s davem, i když se vám nechce, protože to prostě jinak nejde. I na kapele bylo vidět, že se vystoupením baví. Poprvé jsem zažila, že Valo po pódiu skákal, smál se a dělal na ostatní muzikanty opičky, a bylo to rozhodně fajn. Z ne úplně zřejmého důvodu se mi taky líbilo, že Mistr mluvil zásadně finsky. Možná proto, že je přece doma. A že jsou dvě třetiny publika z německy mlvících zemí? No a co. Na závěr ale udělal výjimku a poděkoval finsky, švédsky, anglicky, rusky, francouzsky, španělsky a německy a všichni měli radost.
Jak se dav pomalu sunul ze sálu, zdálo se, že mají všichni příjemnou náladu, koncert byl ve výsledku fajn. Na baru jsem pak ještě zmerčila zpěváka od Fireal a rozhodla se stavit za ním a poděkovat za koncert. Což nakonec proběhlo docela zábavně, protože po oslovení a poděkování na mě dotyčný ještě dvě vteřiny zíral s otevřenými ústy, pak se vzpamatoval, rozzářil se, projevil vděk, že jsem přišla, objal mě a odvlál někam do davu. Toto mi později kamarádka osvětlila slovy, "to je dobrý, on je z Rovaniemi, oni tam mají málo světla." Aha, tak tím se to asi vysvětluje...
Jo, první večer festivalu byl fajn, tuhle sestavu bych si klidně dala i příští rok. Jen kdyby se snad organizátoři vrátili k modelu z roku 2008, tedy turné po Finsku. Helldone je super, ale v prostorách Tavastie dostává název festivalu doslovný význam...
|
