Nedávno jsem dostal k zrecenzování desku jedné české kapely. Místo bookletu jen čtverec čajového papíru, grafika příjemná, ale... Žádný kontakt, žádný web, celkově žádné informace, ani slovo o sestavě – a texty opět nikde. Jen názvy skladeb a název kapely. Tak trochu mne to inspirovalo napsat o úloze textů v hudbě pár myšlenek. Jde navíc o problém, o kterém přemýšlím už celkem dlouho.

Pro přehlednost jsem rozdělil zamyšlení do deseti bodů:
1) Texty do bookletu? Má to smysl?
2) Když jde o kvalitní hudbu, je důležitý text?
3) A co skladby bez textu?
4) Stylotvornost...
5) Jaké jsou podmínky pro vytvoření kvalitní hudby a kvalitního textu?
6) Hudební styly a texty
7) Originalita vs. intenzita textu
8) Texty, manipulace, propaganda, odpovědnost
9) Doba audiovizuální
10) Co člověk, to názor? Subjektivita a arogance


1) Texty do bookletu? Má to smysl?
Neuvést k desce do bookletu texty – jde o podceňování posluchačů s tím, že se na ně stejně nikdo nepodívá? Když si už někdo dá práci udělat CD a jsou pro něj důležité i texty, stojí si za nimi a bere je jako součást sdělení a hlas nevnímá jen jako „další hudební nástroj“, tak si je přece do bookletu dá. Jinak si to lze jen těžko představit. Z toho vyplývá, že u desek, kde texty nejsou, nepůjde většinou o žádnou větší škodu, protože si jich kapela sama necení ani natolik, aby je zveřejnila. A je tady úplně jedno, jestli jde o demo, promo nebo klasické CD. (Absenci textů bych pochopil maximálně u méněcenných formátů jako kompilace, kolekce nebo best-of, protože tam se ztrácí koncepčnost desky a pořadí skladeb. Texty jsou tak vytržené z kontextu, což by jim mohlo, pokud jsou kvalitní, dost uškodit.)
Můžete namítnout, že si texty přece můžeme vyhledat na internetu, když v bookletu nic není. Ale na internet se vskutku každý dostat nemusí, internetové stránky mohou navíc časem zmizet, třeba se zánikem kapely. A kdo si texty kdy přečte, když v bookletu chybí? Bude se mu chtít je někde aktivně hledat, když kapela nebyla tak „hodná“ a v záplavě grafiky a fotek je do bookletu prostě nedala? A navíc, když jsou texty opravdu a bytostně součástí desky, mají být přece u ní na papíře – abysme se na ně při poslechu mohli rovnou podívat... je to pak přece úplně jiný zážitek. Dokážete si představit třeba desku Pink Floyd bez textů?
Co je lepší? Poslouchat horší hudbu s lepšími texty, nebo lepší hudbu s texty blbými? To je na každém. A co výborná hudba s výbornými texty? :)


2) Když jde o kvalitní hudbu, je důležitý text?
Jeden známý hudební kritik (působící hlavně na avantgardně-metalovém poli), muzikant a hudebně erudovaný člověk, mi ještě za dob společných studií řekl: „texty nejsou v hudbě důležité“. Nesouhlasím.
Představme si, že se kapela soustřeďuje jen na skládání hudby a texty pro ni neznamenají prakticky nic. Takové odfláklé texty nám v nejlepším případě jen dokreslí atmosféru skladeb a sdělí nám „o čem píseň vlastně je“. K tomu ale přece stačí už i jen samotné názvy tracků.
Obecně kvalitnější a intenzivnější jsou přece skladby, u nichž text důležitý je. Když je hloupý, prázdný, vykradený, neposloucháme vlastně jen „background music“, kulisu? Kromě chytlavosti a ekvilibristické hráčské techniky tam není nic víc, a to může náročnějšímu posluchači sebelepší nahrávku docela znechutit. Někomu to tak zase stačí a nechce se nad deskou zamýšlet. Hezké pozlátko a uvnitř... :)


3) A co skladby bez textu?
Jak je to u čistě instrumentální tvorby, kde text není? Téma může být jen impresionisticky naznačeno pojmenováním alba nebo jednotlivých skladeb, někdy je klíčem i samotný název kapely. I toto je textová složka, podle které můžeme leccos soudit.
Zajímavé je to například u vážné hudby – názvy jako „Symfonie E-moll“ nechávají posluchači úplný prostor, jde o čistou hudbu. Absence textů není ztráta kvality. Jen jiný komunikační kód. O jedné grindcore kapele jsem slyšel, že nemá texty a vokál funguje jenom jako řev. Je mi to tak daleko sympatičtější než „text jen jako hudební nástroj“ a texty prázdné, neprožité-předstírané, iluze poselství a sdílení ničeho, texty prosté a blbé. Na nic si tady totiž nehrajeme. Jen řev? – proč ne!!!


4) Stylotvornost...
Je jasné, že kapely, které utvářejí nové hudební styly, často nejsou stylotvůrci i v textech. Často si berou inspiraci z jiných kapel i z literatury – poezie atd. A naopak, i hudebně neoriginální spolek může mít vizionářské texty. Jiní mohou být originální v hudbě i v textech. Jaká z těchto variant je lepší? :)


5) Jaké jsou podmínky pro vytvoření kvalitní hudby a kvalitního textu?
V čem je rozdíl?
Texty: emoce/schopnost intenzivně sdělovat + talent + většinou intelekt.
Hudba: emoce/schopnost intenzivně sdělovat + talent.


6) Hudební styly a texty
Asi každý hudební styl má své lyrické stereotypy. Folk, punk, country, black, doom, power/speed metal, art rock, jazz, death, hard core, EBM, pop, rap, blues, opera, šanson, elektronika... Jiné jsou texty pro hip-hopery, jiné pro blues. Je ale jasné, že záleží na každém textaři, jestli chce, nebo nechce tvořit podobně jako ti před ním. Kvalita, hloubka i tematika textů je tedy často ovlivněna hudebním stylem, který kapela hraje (a jejím zaměřením na cílovou skupinu posluchačů). Vrána k vráně sedá.
Lidé s různou výší tvůrčího potenciálu nicméně často inklinují k různým stylům, z hlediska sdělení „vyšším“ (pro intelektuálně náročnější posluchače, např. punk, art rock) a „nižším“ (pro masu, např. televizní pop). Na druhou stranu je bez debaty, že v každém nižším stylu se občas najde i něco silného a v každém vyšším tisíce úplně nezajímavých věcí (kopírky, tzv. intelektuální pózéři – rádoby básníci).


7) Originalita vs. intenzita textu
Není třeba být za každou cenu originální, když mají texty prožitou hloubku, intenzitu. Originalita vynucená, naplánovaná, umělá, neprožitá a jen formální („originalita pro originalitu“) je k úplně ničemu. Originalita je krásná věc, ale když je na úkor intenzity (prožitost, uvěřitelnost, pocitová osobitost), je to tragédie. Základní podmínkou kvalitního textu je tedy právě intenzita - a ne originalita.


8) Texty, manipulace, propaganda, odpovědnost
Texty bývají často jedním z klíčů k pochopení politického, filosofického, estetického názoru kapely, toho co skupina propaguje. Proč o tom mluvím? Kvůli odpovědnosti nejen kapely, ale i jejího posluchače nebo recenzenta.
Do ruky se mi například nedávno dostala vynikající nahrávka jedné north post-blackmetalové avantgardy. Chtěl jsem jí dát velmi vysoké hodnocení, za její nesporné hudební kvality ji podpořit. A pak jsem se podíval na texty a rozhodl jsem se recenzi nevydat a CD do redakce vrátit. Podle mé interpretace jsou v textech skryté náznaky rasismu, byť v symbolistní „krypto-“ formě, v níž asi nejde kapelu asi úplně chytit za slovo. A to nebyla první ani poslední deska, kterou jsem recenzovat prostě odmítl. Na desce byly podle mne naznačeny názory, se kterými nesouhlasím. Kde je v tomto osobní i společenská odpovědnost – nejen u recenzenta, ale i u posluchače? I koupí desky, i lístkem na koncert, i fandovstvím dané ideje podporujeme. Je to opravdu jedno? Ne, není.


9) Doba audiovizuální
Primitivnost textové složky hudby, neuvádění textů v bookletu a jejich fatální pokulhávání, o kterém mluvím, je dnes obecný trend, nejenom v rocku/metalu a nejenom u nás.
Stereotypnost, vykrádání, kopírování, povrchnost, významová vyprázdněnost. Dnes je doba „vizuální a zvuková“, stačí si představit, kolik lidí čte knihy, poezii, beletrii nebo cokoli... a kolik jich sleduje filmy nebo poslouchá hudební nahrávky. Mnoho z nás s koncem střední školy odložilo tehdy povinnou četbu se čtenářskými deníky. Natrvalo. Text jako kód už není moc aktuální, působí na nás reklamy, bulvár s devadesáti procenty obrázků na stránce... Nic proti vizuálu ani audiu, ale na text jako neméně úžasný umělecký prostředek (magii slova) dnes prostě doba zapomíná. Číst text je navíc náročnější než poslouchat audio nebo sledovat obrázky. Je to náročnější na představivost, krátkodobou paměť, i na čas. A dnes je rychlá doba, raději se pasivně dívat, pasivně poslouchat hudbu-jako-kulisu. Každého věc.
Proč jsou texty často jen „něco navíc“, něco co umožňuje hlasu frázovat slabiky, přízvuky, přídechy, samohlásky, souhlásky? Text jako hudební nástroj? Není to trochu škoda? Neztrácí se pak z hudebního díla něco?


10) Co člověk, to názor? Subjektivita a arogance
Asi jste si všimli, že často používám slova jako „kvalitní text“ nebo „kvalitní hudba“. Že je to subjektivní? Že může mít každý z nás úplně jiný názor na to, co je kvalitní, a co ne? Může.
Dnes je doba velkého relativismu. Je to tak moderní. Já relativista v kritice uměleckého díla ale příliš nejsem, drze si totiž myslím, že kvalitu z velké části obecně poznat lze – a to, když máme pro věci skutečný ve škole nenabiflovaný, vrozený cit, který v sobě rozvíjíme, i intelektem a zkušeností.
Ano, namítnete, že v každé době bylo za „umělecké“ považováno něco jiného. Věřím, že i přesto lze mít velký nadhled i nad dobou v níž jsme. Namítnete, co je to ten „vrozený cit“. Skoro každý si přece myslí, že ho má, a jsme všichni tak jiní :)