S minulým opusem si válečníci Ensiferum hrábli na hvězdnou oblohu a dotáhli k dokonalosti svojí vizi vikingského metalu. Svými válečnými songy (alespoň podle mých měřítek) porazili na hlavu většinu konkurence a nasadili si laťku pro případné pokračování sakra vysoko. Dalo se čekat, že Ensiferum nezůstanou stát na místě a pokusí se do rozhicovaného kotle přihodit takové polínko, které by jejich osvědčený šmak ještě přichutilo. Nebo alespoň potvrdilo. Ensiferum přihodili. Je ovšem otázka (i přes velice dobrou úroveň novinky „Far Away“) jestli to bylo ku prospěchu věci.
V čem je vlk zakopán? Inu, Ensiferum do svých drsných a zběsilých melodií přimíchali hrst orchestrálnosti a slušnou dávku pompéznosti. Jako by jim v očích sem tam probleskl zalíbený pohled směrem k Turisas (což by zas až takový problém nebyl) a jako by jim občas vykoukl z kapsy booklet od „bohů války“ jistých králů metalu (a vzpomeňte, jakou vlnu nevole tenhle „experiment“ vyvolal). Ne, Ensiferum nedošli tak daleko, stále se drží své hrubě přitažlivé podstaty, jen na rozdíl od „Victory Songs“ je víc času se nadechnout a vnímat i jiné krásy severu, než jen devastující smršť. A přitom se (zejména v sáhodlouhé „Heathen Throne“) objeví i místa, u kterých můžete trpět pocitem jisté duševní hluchoty.
Stejně jako na minulém díle začínají Ensiferum instrumentálkou. Mám rád tyhle náladovky, které vás dokonale vcucnou do melancholické atmosféry. A podle očekávání přijde i dokonalé vytrhnutí z jemného pohoupávání v titulní „From Afar“. Skvělý hrdelní řev Petriho Lindroose, melodický chorál, chytlavý refrén, kupa energie, pečlivě nadávkovaná pompéznost i sepjetí s lidovkami v odkaze na národní poklad „Kalevala“, to jsou Ensiferum ve své nejlepší formě. Kterou podtrhnou následující šlehnutím „Twilight Tavern“. Dle mého nejpovedenější kousek na desce, nejen kvůli svému poselství („drink and feast!!!“), ale především díky excelentnímu spojení již všech zmíněných ingrediencí, doplněných o skvělé riffování, barevné bicí, účelně využitý sbor a ženský zpěv. Nadupaná a vyleštěná píseň, která má děj, atmosféru a ve finále se zvrhne do totálního masakru.
Ensiferum již předvedli, že si s desetiminutovými opusy umí poradit. V již zmíněné „Heathen Throne“ však kousli do lehce nakyslého hroznu. Ve volnějším tempu jim chybí ten bezprostřední šmak a následné chorálové výrony jsou víc než průhledné. I když Ensiferum nebyli nikdy žádní bořitelé hranic, přece jen tady jsou až příliš očekávatelní. A i když hodně zachraňuje Lindroosův řev (a závěrečná divočejší pasáž) , přece jen kolize s přeplácnutou pompézností tlačí tuhle skladbu poněkud do prázdna. A i když se jim rozmáchlé manowarské chutě tlačí i do další natáhlé ságy „The Longest Journey“, dokážou se z vlastní pasti dostat především skvělým vokálním malováním, které, doplněné o folkové motivy, získává až seversky vražedný nádech.
Jako jasnou koncertní tutovku vidím skočnou „Stone Cold Metal“. Chutné spojení orchestrálních zatáček, propískané lidovky i křehkého ženského vokálu, typické energie a hrubého výrazu tvoří funkční kontrast, vtipně působí i pasáž, čerpající spíš z divokého západu než divokého severu, oslazená o Toivonenovou banjo exhibici či sklouznutí k pseudo barovému šantánu. Vida, přeplácávat lze i s povedeným výsledkem. Velice působivě vyznívá i nápěv v hrdelní finštině „Tumman virran taa“.
Nad vítěznými songy finských Ensiferum jsem se minule mohutně rozplýval a naznačoval jsem, že si seveřani sáhli na svůj strop. A bylo jasné, že stvořit důstojného následovníka bude velice obtížné. I když je procento zvukových nakašírovaných berliček přece jen vyšší, i když mi minulá deska přišla spontánnější a upřímnější, synové severu rozhodně nezklamali. Ensiferum si nemusí (ač tak na „From Afar“ činí) hrát na bardy a poetické vypravěče. Jejich síla je v tom, že vás levou zadní donutí k poskakování a natřásání kterékoliv části těla. A tady se jim to více méně daří.
|
