Po roce a půl vychází druhý díl legendárních „keeperů“ a je to úplně jiný pivo než jednička. Možná se to dá přičíst jako jeden z mála kladných bodů vydávající firmě „Noise“, která svým rozhodnutím oddělit oba díly časovou pauzou dopomohla k tomu, aby se vychytaly všechny mouchy, zpevnila hudební struktura a dopilovaly veškeré jemně melodické nuance. Každopádně dvojka působí mnohem kompaktnějším a především vydařenějším dojmem.
Dominantní skladatelské duo Hansen/Weikath se znamenitým způsobem postaralo o plynulý přechod z prvního na druhý díl. Až díky „Invitation“ si uvědomíme, že outro „Follow The Sign“ z první části bylo pouhou předzvěstí toho, co mělo následovat. Tato skladba je v kontextu zmíněného intra dokonalým vyjádřením tvz. klidu před bouří a právě touto náladou mu dodává patřičnou pompu plnou napjatého očekávání věcí příštích. A úvodní šleh „Eagle Fly Free“ toto příjemné šimrání naplní s maximálním možným účinkem. Rychlé tempo doplní překrásný bridge, po kterém následuje refrén plný velkolepé a dechberoucí vzletnosti. Sólo najede na cestu vydlážděnou spídovými kusy z prvního dílu a vrcholí soubojem, ve kterém si to na férovku rozdají kytary a bicí. Celá píseň graduje v neskutečně strhujícím víru, který vynese do orlích výšin dokonalý Michaelův zpěv. Skladba, která bude v budoucnu citována nespočtem kapel v různých tributních verzích, žádná z nich se ale původní síle této písně nepřiblíží ani po špičku notových kotníků.
Na řadu přichází další Kiskeův skladatelský pokus. Ten bohužel, stejně jako v prvním díle, udané tempo nejen zklidní, ale zároveň posune směrem k lehké progresi, čímž dost zatvrdne lehkost úvodní skladby. Je to sice "poslouchatelnější" než „A Little Time“, ale v kontextu druhého dílu je tento opus opět nejslabším článkem skladbového řetězu. Michaelův podpis na tomto albu ale nese ještě jedna píseň, „We Got The Right“, u které nakonec můžeme použít pořekadlo, že „do třetice všeho dobrého“. Song se samozřejmě odehraje ve středním tempu, konečně ale přinese kýženou melodickou hravost, která zejména v sólové vyhrávce působí vskutku osvěžujícím dojmem. Progrese je umírněna na snesitelnou úroveň, k tomu řada dramatických a náležitě vypointovaných hudebních zvratů a Michaelova reputace je velmi příjemně napravena :-)
Ještě před tím ale zazní dvě písně. První z nich, „Rise And Fall“, byla vždy mojí divokou kartou alba, skladbou, která svým nadhledem a pohodou působí velmi nadčasovým dojmem, svoji relaxační silou zasáhne při každém poslechu a prakticky pokaždé mně zvedne náladu o několik endorfinů radosti. V podobně hravém, ale už také o něco méně strhujícím duchu se nese i notoricky známý šlágr „Dr. Stein“. Pokud jej ovšem postavím na úroveň srovnatelně populárního „Future Wolrd“ z jedničky, zvítězí u mě „Dr. Stein“ v cílové rovině o několik kytarových délek.
Přes zmíněnou Kiskeho skladbu se dostáváme k Hansenově „March Of Time“, která nás uvítá přenádherným hymnickým úvodem. Ten se přelije do spídového tempa, to zase do slok podlitých valivou, heavy power metalovou šťávou. Přechod bude svůdně nájezdový a refrén se vrátí ke speed metalové rychlosti, kterou dotvoří úchvatná melodická podstata z úvodu písně. Klasické sólo v závěru zpomalí, aby připravilo půdu pro vrcholící závěr, kdy Michael Kiske svůj text zčásti odzpívá a zčásti odříká temným, doslova „sektářsky“ hrozivým způsobem. Právě toto zdramatizování dá nový rozměr podruhé podávanému refrénu, který následuje a zároveň graduje tuto v každém ohledu organicky propojenou a komplexně vymakanou skladbu.
Má smysl něco psát o kolosálním hudebním monumentu s názvem „I Want Out“? Trylkující, absolutně melodický kytarový motiv dominující této písni zná každý, když ne od HELLOWEEN, tak určitě od některé ze zábavových kapel vesnického typu. Tato povedená vyhrávka snese ve své okamžité líbivosti srovnání s hity jako „Aces High“ od IRON MAIDEN (to pro metalisty) nebo „The Final Countdown“ od EUROPE (pro zbytek čtenářů). Píseň z Hansenova pera ale navíc obsahuje bonusový moment s takřka ozdravujícím účinkem. Vyřvávaný refrén „I want out!“ se totiž stal symbolem pro dravě nespoutané mládí všech metalových teenagerů světa, kteří si jejím prostřednictvím dodnes ulevují od nasranosti na své rodiče, školu, systém a život vůbec.
Posluchačská euforie tím ovšem nekončí, naopak to nejlepší představení nás teprve čeká, a to s nástupem další, titulní písně. Tato epická skladba si doslova říká o rychlé sehnání kelímku coca-coly a kbelíku popcornu, neboť její hudební děj je strhující jako ten nejvelkolepější hollywoodský trhák. Aby nevznikla nejdelší recenze v historii, nebudu vás obtěžovat podrobným rozpitváním obsahu této skladby (s asi miliardou úchvatných zákoutí), ale ono to ani není nutné, neboť kdo zažil, ví své a těm, kdo nezažili, vzkazuji pouze: co na tomhle metalovým zinu sakra děláte?!
Po tomto vrcholném zážitku, kdy sotva popadáme dech, definitivně rozumíme kultovnímu odkazu, které koncepční dvojalbum „Keeper Of The Seven Keys“ zanechalo, neboť je nám v tu chvíli naprosto jasné, že to v žádném případě nemohlo dopadnout jinak.
P.S.: Tímto albem končí nejslavnější období HELLOWEEN, z jehož setrvačné síly bude tato německá legenda čerpat prakticky dodnes. Brzo po něm následovaly zásadní změny v sestavě, jenž zároveň určily výrazný skladatelský posun příštích desek. I díky tomu navždy zůstane dvojice „keeperů“ (stejně jako debut „Walls Of Jericho“) mimořádným a neopakovatelným zážitkem.
|
