Popravdě řečeno, nikdy jsem dost dobře nerozuměl tomu, proč se z Black Crowes stali takové hvězdy. Inu, v Moskvě jsem nebyl, šedesát mi taky není, tak proč bych ausgerechnet měl všemu rozumět. Jen se mi prostě nikdy nijak zvlášť nelíbili. Bral jsem je jako takové slabší The Quireboys. A novinka „Before The Frost...Until The Freeze“ můj názor změnit nemůže. Už jen proto, že Black Crowes pokračují dál ve svých kolejích. Jejich hudba se sice příjemně poslouchá, ale chybí mi tam osobitý zpěv, jako má třeba ten Spike z Quireboys. Samozřejmě, muzikanti jsou to zdatní, nápady mají, ale pod kůži se mi jen tak lehce nedostanou.
Novinka je hraná s přehledem. Ohlíží se, stejně jako ostatní alba, k odkazu Led Zeppelin, Grateful Dead, Grand Funk Railroad a samozřejmě raným Rolling Stones. Tady tomu není co vytknout. Začíná se příjemně skladbou „Good Morning Captain“, po které se ozve nadšený potlesk publika. Ne, nejedná se o živák. Kapela, která příznačně točila ve Woodstocku, si do studia pozvala pár vyvolených, kterým bylo dopřáno její počínání sledovat. A po každém kousku povinně zatleskat. Black Crowes se nikdy nenechali od své lásky k hnutí hippies zviklat, což je katapultovalo překvapivě na vrcholy hitparád. Proč tedy zaběhlé pořádky měnit. Oproti deskám z devadesátých let jako byla „Amorica“ nebo „Three Snakes And One Charm“, je novinka trochu více přístupnější, zpěvnější. Příznivce nejúspěšnější debutové desky „Shake Your Money Maker“ potěší třeba taková „Appaloosa“ nebo vydařená balada „Houston Don´t Dream About Me“, což jsou věci, které rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních letech od Black Crowes ke slyšení.
Problém ale nastává se stopáží desky. Jak může trochu napovídat název, jedná se o dvojalbum. A poslouchat reminiscenci na šedesátá léta dvě hodiny v kuse, to už je trochu silný kafe. Obzvlášť, když první deska „Before The Frost“ je skutečně velmi podařená a příjemně plyne, občas vás na ní nadchne výborná melodie, jinde se duchem přenesete do Woodstocku a necháte se unášet snovou atmosférou konce šedesátých let. U dvojky „Until The Freeze“ je to horší. Tam už nápady skutečně docházejí a je slyšet jak kompoziční talent bří Robinsonových sem tam zaskřípe. Staré fandy asi nepotěší ani fakt, že vesměs se jedná o podivné country cajdáky, které odhalují Black Crowes až na kost.
Album se ihned po svém vydání vyhouplo na dvanáctou příčku oficiální americké hitparády. Léta odkazů na šedesátát léta jsou už dávno pryč a Black Crowes se stále drží. Neprodávají sice miliony desek, jako tomu bylo u prvních dvou, respektive tří počinů, ale asi mají nějaké vnitřní kouzlo, kterým uchvátí masy lidí. Já se ho teprve, už dobrých patnáct let, snažím objevovat.
|
