Kdyby Bruce Kulick nehrál v letech 1985 až 1996 v Kiss, těžko by vydával sólovku s takovým humbukem. A těžko by na ní hostovala taková jména jako Gene Simmons (Kiss), John Corabi (ex-Mötley Crüe), Tobias Sammet (Edguy) nebo Steve Lukather (Toto). Bruce Kulick je bezesporu vynikající kytarista. Ovládá techniku o jaké se Paulu Stanleymu či Ace Frehleyovi může jen zdát. Jenže narozdíl od nich mu chybí jedna věc. Opravdový kompoziční talent. Ta věc, se kterou by mohl napsat hity jako „Crazy Crazy Nights“ nebo „Forever“. Na kterých sice hrál, ale kompozičně na nich podíl neměl.
Špatná deska „BK3“ není. Takové tvrzení by byla blbost. Třeba hned první věc „Fate“ není vůbec špatná. Nepostrádá drive, dobré kytarové sólo i riff a slušnou melodii. Tuhle skladbu si Kulick zpívá sám. Nemá pochopitelně tak výrazný vokál jako třeba Stanley, disponuje spíše takovým hovězím hlasem jako Duff McKagan. Pořád lepší než Gene Simmons, který si vzal do parády následující „Ain´t Gonna Die“. Je to klasická simmonsovka. Přesně taková, které mně u Kiss vždycky vadily. Vždycky jsem totiž zastával názor, že Simmons je spíše obchodník než muzikant. A jeho synek Nick se asi potatil. U Kulicka zpívá také. Věc „Hand Of The King“. Ani mladý Simmons neoplývá zrovna charakteristickým vokálem ani velkým rozsahem. Proto jsou dle mého názoru obě simmonsovky nejslabšími kousky alba.
Na opačné straně stojí baladická „No Friend Of Mine“, kde se představil John Corabi, na kterého se nejčastěji vzpomíná v souvislosti s temnou etapou Mötley Crüe. Už méně v souvislosti s projektem Union, kde působil právě s Kulickem. A skladba „No Friend Of Mine“ se nese právě v duchu Union z období „The Blue Room“. Pomalejších věcí je sice na desce víc, ale ta zpívaná Corabim je suverénně nejlepší. Ne ovšem nejlepší na celé desce. Takový kousek se skrývá pod názvem „Between The Lines“, kde hostuje vůdčí osobnost Toto Steve Lukather. Ovšem ne jako zpěvák, ale jako Kulickův parťák pro divoký jam ve stylu propletence mezi starým boogie, rhythm n´bluesem a heavy metalem. Kulick si ještě stihne odzpívat (autobiografickou?) „Life“, která také patří k tomu lepšímu na albu.
Počin „BK3“ určitě potěší zaryté kissology. Těm rozhodně nebude ve sbírce chybět. Určitě je potěší víc, než třeba mizerné pokusy Petera Crisse, podivné „Asshole“ Gene Simmonse nebo pozdější onanistické věci Vinnieho Vincenta. Pochopitelně na úroveň takové „Live To Win“ od Paula Stanleyho nedosáhne. Stojí asi tak na půl cesty. Nebo maličký krůček za půlkou.
|
