Situace uvnitř HELLOWEEN byla v roce 1993 bez jakékoliv dramatizace kritická, balancující nad propastí zániku. Prodejnost alba „Chameleon“ (nejnižší v historii kapely) znamenala „kopačky“ od vydávající firmy EMI a po „propuštění“ neudržitelně manýristického Michaela Kiskeho, stejně jako depresemi trpícího bicmana Ingo Schwichtenberga vyvstala otázka, zda má vůbec cenu pokračovat. Naštěstí náraz na existenční dno zbylé členy nepohřbil, ale naopak je odrazil k nové, neméně zajímavé etapě života. Je obdivuhodné, jak rychle se dokázali „Weikathovci“ z bídné situace otřepat, ačkoliv jak dnes víme, vůbec to nemělo znamenat, že by od té chvíle měli na růžích ustláno. Kdepak, lidský faktor zůstal nadále nejslabším článkem „dýňového“ řetězu a v tomto ohledu měla přijít ještě nejedna krizovka. Každopádně tehdy byl jeden z nejdůležitějších „rekonvalescenčních“ bodů vykonán více než úspěšně. Jako nový zpěvák byl totiž vybrán Andi Deris z PINK CREAM 69, který svoji roli zvládl na výtečnou.
A že to nebyla lehká úloha, to je nad slunce jasnější. Akce „náhrada za luxusní Kiskeho hrdlo“ však byla naštěstí uchopena za správný konec, když se nehledal někdo výrazově podobný, ale naopak někdo, kdo by svým zásadně odlišným hlasovým zabarvením zvýraznil pomyslnou čáru za uzavřenou minulostí. Andi Deris tenhle punkt splnil dokonale a navíc přidal nezbytnou osobitost, charizma a nemalý skladatelský um. Za bicí sadu pak usedl Uli Kusch z GAMMA RAY (znáte to o těch cestách osudu?) a vydávající společností se stala firma "Castle Communications".
Tvorba nového alba nicméně ještě pořád nesla dozvuky jisté roztěkanosti a zejména Andi Deris byl do všeho vržen doslova po hlavě. Nahrávání i produkce frčely kosmickým tempem, jakoby se kapela chtěla co nejrychleji odstřihnout od své minulosti. O to více překvapuje, jak kvalitní a kompozičně ucelený materiál deska „Master Of The Rings“ nabízí. Moderní epocha HELLOWEEN díky němu započala opravdu sebejistým a navýsost důstojným způsobem. Album se přitom nevydává „jednodušší“ cestou v podobě vyvolávání „kíperských“ duchů minulosti, z té doby přijímá pouze neodmyslitelnou melodickou esenci, které vdechuje nový rozměr za použití nekomplikovaných, o to však více fungujících heavy/rockových postupů. Je to trochu paradox, neboť „Master Of The Rings“ je ve skutečnosti mnohem méně metalovější než byla např. deska „Pink Bubbles Go Ape“, díky diametrálně důraznějšímu ozvučení ale výsledek působí dojmem spíše opačným.
Úvod je však zcela jiný, hodně překvapí a dokáže Weikathův smysl pro napětí, stejně jako pro humor, protože intro postavené pouze na klasickém hudebním postupu nečekal snad nikdo. Navíc vše začíná záměrně tlumeným zvukem, takže se nejednou stalo (jsem živým příkladem), že nepřipravený posluchač při prvním spuštění desky posunul volume více do prava, aby ho po chvíli běžel rychle stáhnout, když se skladba „Irritation“ ve své půli převalí do mnohem hlasitějšího módu. Toto škádlení je ale promyšlené a má svůj smysl, když ještě více napruží nemalé očekávání následného děje.
Ten si dovolím pojmout nechronologicky a rozdělím ho do několika kategorií. První z nich bude ta (relativně!) nejméně povedená, pocházející výhradně z pera Rolanda Grapowa. Nemůžu si pomoct, ale mně jeho skladby „Mr. Ego“ a „Take Me Home“ pod kůži nikdy nevlezly. Mnohem lépe na mě působí jeho další kousek (přestože stále spadá do pomyslně nejslabší kategorie) „Still We Go“, který ujišťuje fanoušky, že současná tvář HELLOWEEN už ví, jakým směrem se vydat, že se není třeba obávat dalšího hudebního tápání. Textový patos naštěstí rozvíří (ojedinělé) spídové sólo, které nese nejlepší znaky „dýňového“ rukopisu a je na něm znát, jak moc Grapow – žák uctívá svého učitele - Weikatha.
Andi Deris patří do dalšího „oddělení“, tentokrát mini, neboť obsahuje pouze jeho autorskou položku „Why?“. A ta představuje Andiho ve velmi sympatickém světle, rockový základ této skladby doplňuje půvabný přechod na ještě půvabnější, zaníceně kroucený refrén, který strhává při každém, byť sebečastějším poslechu.
Další skupinka písní pochází ze skladatelské dílny Weikath/Deris. Tady už se pohybujeme na velmi jakostní půdě, která je tak hladká, že svým tvůrcům znemožnila jakékoli klopýtnutí. Ať už je to přímočará „Soul Survivor“ s valivě přelévanými kytarami, rychlovka „Where The Rain Grows“, která je parádní celá, ale její bridge a sólo jsou prostě bomba, uvolněná hitovka „Perfect Gentleman“ s příjemně pískavým motivem a nebo baladická „In The Middle Of A Heartbeat“, všechno to jsou klenoty s nespočtem žánrových karátů. Bravo, pánové!
No a zbývají dvě skladby, které pro mě osobně představují hitový vrchol celé tvorby HELLOWEEN. „The Game Is On“ i „Secret Alibi“ servírují neskutečně vydatnou porci melodických nápadů, zákoutí a kliček, které ve výsledku působí doslova blahodárným účinkem. Obě písně složil Michael Weikath a právě teď je nejvhodnější moment napsat, že z celkového pohledu je to právě on, kdo nejvýrazněji ovlivnil historický úspěch této kapely a její copyright náleží největším dílem právě jemu.
A když už jsem se namočil do této sentimentální vlny, musím vzdát ještě jeden hold, a to tomu druhému, který s Michaelem táhne celou káru od samého počátku. Ačkoliv se Markus Grosskopf příliš neúčastní skladatelského procesu, nepřímo tak činí prakticky pořád, když svojí hrou na baskytaru dodává hudbě HELLOWEEN naprosto nezbytný prvek. Jeho nástroj zdaleka nedělá pouze rytmicky „černou“ práci, jak tomu bývá u jiných kapel, ale posouvá HELLOWEEN do mnohem rozmanitějších poloh a nejednou probublá třeba až do jazzovo/bluesových zákoutí. Svoji aktivní vynalézavostí ale pokaždé nakyne dýňový kvásek do mohutných rozměrů, které vynášejí Markuse Grosskopfa mezi nejlepší heavy/rockové "basáky" všech dob.
|
