Z důvodu recenzování diskografie této kapely si týden co týden dopřávám intenzivní „dýňovou“ masáž, abych si osvěžil a někdy i poopravil zakonzervované dojmy z poslechu alb v době jejich vzniku. A tak se někdy stane, že aktuální zážitek předčí ten původní a já jsem nucen své tehdejší názory notně poopravit. Bylo tomu tak např. u předešlého počinu „The Time Of The Oath“, který mě v době vydání nechával víceméně chladným, nový poslech mě ale donutil povýšit tuto desku na mnohem vyšší úroveň. Zato u „Better Than Raw“ se naplnily mé obavy, když se mnou nové poslechy nehnuly ani o píď a původní zklamání z této desky trvá bez minimální změny dodnes. Dostávám se tak ve svém hodnocení poprvé do pozice, kdy negativní dojmy převažují nad těmi pozitivními. Není to úplně příjemné a mé prsty vyťukávají text této recenze o poznání méně ochotněji, než tomu bylo u předešlých sedmi alb.
Uznání hodný je bezesporu fakt, jak jsou členové HELLOWEEN autorsky kreativní, na každém novém albu moderní éry se jich podílí většina. Díky tomu je diskografie této kapely rozmanitá jako jarní louka, když má každé album svůj osobitý a naprosto nezaměnitelný feeling. Tato vyhraněnost sebou ovšem nese riziko, které se projevilo právě na desce „Better Than Raw“. Ať už je totiž počet skladatelů jakýkoli, všichni pokaždé staví na základní náladě, kterou jsou do sebe schopni nějakým záhadným organickým způsobem nasáknout, přizpůsobit se jí a následně tomu podřidit naprosto všechno. Pokud je základní premisa veselejšího rázu, tak jsou všechny skladby na desce víceméně optimistické a vznikne např. album „Master Of The Rings“. Temný, ale hitový základ vytvoří album „The Time Of The Oath“. No a temnější základ se snahou o progresivní modernu, která přebije melodickou podstatu kapely, má za následek placku „Better Than Raw“.
Jeden člen sestavy ale většinou býval proti dominantní náladě imunní. Je jím konzervativec Michael Weikath, který má své základní postupy jasně dané a významně z nich neuhne, ať už se děje cokoli. Tento skladatelský „rozpor“ ve skutečnosti vytváří ideální protipól k tvorbě progresivněji založených kolegů, když jejich spletitější výtvory odlehčuje přímočarou melodií. Jenže někdy se i Michael nechá strhnout okolní aktivitou a vedle klasických pecek jako jsou „Falling Higher", „Midnight Sun“ a úžasně odlehčené „Laudate Dominum“ (která vznikla původně jako bonus, což je poněkud symbolické) přidá naprosto nevýraznou věc, kterou ničí právě snaha o změnu zajetých postupů. Skladba „I Can“ je přesně taková a opravdu by mě zajímalo, čím byla pro pány natolik zajímavá, aby ji vydali zároveň jako singl (což vlastně platí pro celé ablum). Tento song je průměrnost sama a vzpomínám si, jak obrovské bylo mé rozčarování, když jsem jej v době vydání alba slyšel jako jeho ochutnávku.
Jeho zbytek nyní vezmeme postupně. Klasicky vystavěné intro je příjemně "soundtrackově" vypointované a v tomto ohledu tak nelze nevzpomenout na desku „Master Of The Rings“. Po něm ale nenásleduje pohoda typu „Soul Survivor“, ale sypačka s názvem „Push“, u které se ihned dostaví pocit, že tentokrát není vše tak úplně "na svém místě“. Přesto se ještě nejedná o žádný propadák a píseň posluchače (kteří už jsou z historie kapely zvyklí na ledacos) nijak zvlášť nerozhodí, maximáně je donutí k poposednutí způsobeném vlivem lehké nervozity.
Zmíněná „Falling Higher“ nám dovolí napětí dočasně opustit, neboť splní přesně to, co od kapely očekáváme. Krom jiného vynikne především perferktní melodická linka ve slokách a překrásné, až pohádkově zurčivé sólo. Toto nadšení ale totálně ubije následující čtveřice songů.
Andi Deris je tak dobrý skladatel, jak je dobré celé album (viz základní nálada). Na svých prvních deskách pro tuto kapelu se prezentoval skvělými autorskými počiny. Jeho písně na nové fošně jsou ale poplatné celkovému kontextu, který „podporují“ svojí nepovedeností. Ať už je to tuctovka (a další singl) „Hey Lord!“, strukturovaná, ale útrpně nudná „Don't Split On My Mind“ (kterou Andi složil s Grosskopfem) nebo balada „Time“, která svým tikavým motivem ještě více zdůrazňuje svoji rozplizlou ucajdanost. Do kategorie nijak oslnivých songů spadá i Kuschova „Revelation“, třebaže je lepší, než celé trio Derisových songů dohromady.
Závěrečná část alba už začne trochu šlapat, z mizérie až ke slušným „Weikathovkám“ nás převeze track „A Handful Of Pain“ Uliko Kusche a bude to jízda celkem ucházející. Platí to ale pouze v poměru k desce „Better Than Raw“, na každém jiném albu by tato skladba platila za jednu z nejslabších.
Když znovu vzpomenu na přirovnání všech alb HELLOWEEN k čerstvě rozkvetlé jarní louce, tak v ní „Better Than Raw“ působí jako mírný plevel. Když se ale zadíváte na jarní louku z odstupu, žádný plevel nerozeznáte, uvidíte pouze krásné květiny a váš dojem bude velmi příjemný. Plevel by vám tuto radost pokazil teprve tehdy, pokud byste se na něj příliš zaměřili. No a to samé platí i o diskografii HELLOWEEN. Lepší bude nekazit si potěšení z jejich výsostně povedené tvorby a album „Better Than Raw“ si raději příliš (k tělu) nepouštět.
|
