V závěru recenze na poslední album této italské party jsem neskrýval své obrovské očekávání dalšího počinu a modlil se, aby byl alespoň z části tak dokonalý, jako byla deska „New Era Pt. II“. Nemá cenu chodit kolem horké krupicové kaše a tak mi dovolte výsledek odhalit hned v úvodu. Použiji k tomu slova Petra Vichnara z hokejového finále v Naganu, když Petr Svoboda vstřelil vítězný gól Rusům: „JE TO TAM!!! JE TO TAM!!!“
A je to skutečně obrovská úleva, protože se stává víckrát, než by člověku bylo milo, že veliká natěšenost skončí stejně velkým zklamáním, když se dílo nepodaří, jak podařit se má. Má (ne)kritická obliba kapely DERDIAN tkví především v zanícených melodiích, které dokáží ohýbat a kroutit až k rozměrům melancholické tesknoty, aniž by přitom popírali vzletný základ symfonického power metalu, na kterém je vše postaveno. A právě v tomto polárním rozhraní je ukryto tajemství jejich osobitosti, která působí neskutečně přitažlivým dojmem. Tohle všechno se ale můžete dočíst v předešlé recenzi, nyní už rychle spěchejme k fošně žhavě aktuální.
Pocit, že by to zase mohlo vyjít navodí už majestátní intro „Preludio“. No a song „The Spell“ všechno okamžitě potvrdí. Pánové z DERDIAN velmi dobře vědí, co přesně chtějí jejich fandové slyšet a co je nutí pět na jejich tvorbu oslavné ódy a věty typu „nejlepší power metalová kapela na světě!“. „The Spell“ totiž velmi asociuje předešlý počin a plynule na něj navazuje. Což zároveň znamená (a postupně se potvrdí), že se víceméně pojede podle prověřených šablon, ale jen blázen by se vzdával něčeho, co mu přineslo úspěch.
Hlavním magnetem jsou chytlavé melodie ve slokách, refrénech i sólech, zkrátka všude (nejideálnějším příkladem budiž skladba „The Apocalypse“, kterou vám doporučuji k poslechu pod tímto článkem). Kdyby byl metal záležitostí středního proudu a ne temného undergroundu, DERDIAN by museli být slavní minimálně jako Elton John nebo kdo. Jejich cit pro hitovost je neuvěřitelný a pokud je podáván s výše zmíněnou podmanivostí, výsledek nepůsobí ani povrchně, už vůbec ne artově, prostě přesně tak akorát.
Novým prvkem je ženský zpěv, který ještě více rozvlní načechraný hudební vodopád. Nejvýraznější duet probíhá v baladické „Forevermore“ a je to, ehm, skutečně balada. Zpěvačka Elisa Lisy Stefanoni (přispěla také hrou na příčnou flétnu) dodala hudbě italských géniů další třpytek pikantnosti, když svým barevným odstínem přesně pasuje k jejich umělecko-malebné tvorbě.
Každá skladba je pokladem a splněným přáním. Kapela DERDIAN skutečně stojí za pozornost, a tak se nebojte napít z jejího zázračného pramene, určitě vám po tomhle doušku nebude blbě, ale naopak se po něm zavrníte příjemnou křečí melodické blaženosti, za to vám ručím. A pakliže jsem si v hodnocení předešlého počinu nechal nějakou rezervu kvůli pár drobnůstkám, které bránily udělit plný počet, nyní už tak činit nemusím. Nová deska je totiž dokonalá.
|
