Překlad názvu tohoto alba by se dal poněkud svévolně interpretovat jako „Hrátky s čertem“, což je titul jedné české pohádky. Čímž nechci říct, že by Andi Deris najednou začal zpívat jako Pepíček Bek, ale je pravda, že zatím poslední řadové album této německé party by pro některé fanoušky pohádkou být mohlo, jelikož jeho povedenost je značná. Navíc je velmi rozmanité, a tak spokojeností může zavrnět jak progresivněji založená odnož posluchačstva, tak i ta konzervativní, která si raději hoví v klasičtějších dýňových polohách. Hudební obsah tentokrát není sevřen víceméně jednotným feelingem, jak tomu bylo na předešlých albech, ale rozlétá se do mnoha pocitových a jenom zdánlivě nesourodých směrů. Vše je přitom nadnášeno výrazným klávesovým, potažmo symfonickým aranžmá. Dobrému dojmu z desky ale nejvíce napomáhá pohoda, která z ní sálá a dosvědčuje, že situace v kapele byla v době nahrávání konečně nevyhrocená a dostatečně poklidná.
A to dokonce natolik, že se pánové rozhodli znova zabrnkat na citlivou strunu v podobě dalších temných pokusů, se kterými si přitom pořádně spálili pracky na albu „The Dark Ride“ (konkrétně jeho slabým prodejem). Zejména mistr Deris nechtěl být moc veselý, a tak na nás po minutovém intru (které namluvil zpěvák SAXON Bill Byford) vybafne power flákota „Kill It“, v jejíchž slokách ječí Deris jako na lesy, v bridgi nás na chvíli uchlácholí líbivou melodií, aby v refrénu brutálně a neurvale vyflusával název skladby bez jakéhokoli dalšího oživení. Právě jeho nekompromisní zápal je ale natolik sugestivní, že má potenciál posluchače doslova zfanatizovat a za chvíli je donutí jeho „Kill It!, Kill It!“ vyštěkávat spolu s ním. Mě alespoň takhle zhypnotizoval, když se ale proberu zpátky do reality, musím objektivně (a už celkem dobrovolně) přiznat, že jde pravděpodobně o nejslabší song celé desky.
Pokud jsem mluvil o progresivnějších postupech, pak je právě Andi Deris tím, který se jim věnoval nejvíc a v podstatě také výhradně, neboť zbytek skladatelského osazenstva dal přednost typičtěji vystavěným skladbám. I proto není výše zmíněná „temnota“ natolik silná, aby pohltila celou desku, která i díky tomu ve výsledku působí příjemně „akorátním“ dojmem.
Tu méně pozitivní stránku kromě masakru „Kill It“ zastupuje ještě trio dalších Derisovek, jdoucích za sebou od čísla 7. až 9. Má to svůj účel, neboť původně byly skladby „The Bells Of Seven Hells“, „Fallen To Pieces“ a „I.M.E.“ koncipovány jako jeden 14ti minutový song. Andi ale dle svých slov „nechtěl nudit“, a tak se tento epický track rozhodl zatraktivnit rozložením do tří samostaných celků. Tato změna je určitě přijatelnější, už proto, že základní téma je samo o sobě tíživé dost a dost. Andi se v textech zaobírá prohlédnutím okolních lží spojených s vnitřním prozřením, které musí každý z nás učinit, pokud chceme, aby naše budoucnost měla smysl, lépe řečeno, aby vůbec nějaká budoucnost byla. Lyrická složka je tedy od té hudební neoddělitelná a k plnému pochopení Derisova tria v podstatě nezbytná, neboť až potom dokážeme plně ocenit, jak měl Andi všechno promyšlené a vzdát mu (alespoň vnitřně) zasloužený hold.
Obsah posledního Derisova kusu “As Long As I Fall“ už je na pocitovém rozhraní, neboť temnější náladu s dominantním klávesovým motivem odlehčí vzletný refrén a skladba tak připomene další autorův „goticky“ laděný pokus „If I Could Fly“. Pro mě osobně je pak o něco přijatelnější verze z dnes hodnocené desky.
Michael Weikath se nejprve uvede písní „The Saints“, která roztančí další obsáhlou várku jeho typických „haló“ motivů, kterých je tolik, že to vydalo na nejdelší kus desky. Fanoušci, kteří jeho tvorbu moc nemusí (to jsou ale ve skutečnosti zřejmě fandové jiné kapely) tedy dostávají osypky, my ostatní vibrujeme blahem, protože Weikiho „Svatí“ jsou další speed metalovou lahodou!
Jeho druhé představení „Can Do It“ je zcela něco jiného. Textově se podobá Derisovu „I.M.E.“, když podporuje naše „pravé já“, tentokrát je ale vše servírováno megapovzbudivým, leckdo by možná řekl až dotěrným stylem. Můj první dojem byl stejný, jenže když jsem se jednou necítil úplně „free“ a měl jsem tak blbej den, že by za mnou nešel ani smrad z ponožek, byl to právě tenhle happy song, kterej mně vpíchnul infuzi pozitivismu do krve a pomohl mně pochopit, že všechno je jen a pouze otázkou úhlu pohledu. Stejně jako názor na tuhle skladbu a vlastně celou veselou tvář HELLOWEEN.
Sascha Gerstner se také vyšvihnul, nejprve krasojízdou „Paint A New World“, a poté zcela velkolepě ve skladbě „Dreambound“, která z „kíperské“ minulosti extrahuje tu nejlepší esenci a s famózní grácií ji transformuje do součastnosti. „Dreambound“ má obrovský tah na melodickou branku, do které s naprostou lehkostí vstřeluje překrásný, heavy speed metalový hattrick.
Na závěr jsem si úmyslně nechal Markuse Grosskopfa, jehož skladatelský vývoj je stejně nepochopitelný, jako úctyhodný. Po jeho autorských počátcích na albu „Pink Bubbles Go Ape“, které měly poněkud neucelený tvůrčí rukopis, se vypracoval na plnohodnotného umělce, který na fošně „Gambling With The Devil“ vypálil dva naprosto skvostné opusy. „Final Fortune“ je neuvěřitelně chytlavý a totálně hitový majstrštyk, kterej žeru jako melodický prase a jenž pro mě představuje nikoli umělecký, ale určitě nejsvůdnější vrchol celé desky. A k vrcholům bezesporu patří i druhý Markusův počin, závěrečná skladba „Heaven Tells No Lies“, která album parádně uzavírá.
Hrátky s ďáblem nikdy nemůžou skončit dobře, protože ani ďábel ve skutečnosti nechce věčně trpět a proto dá nakonec přednost „světlu“. HELLOWEEN tohle pochopili nejen v rovině hudební, ale i na té lidské, když se v roce 2007 udobřili nejzásadnější členové této legendy, Michael Weikath s Kaiem Hansenem a 16. listopadu téhož roku započalo v Budapešti společné turné kapel HELLOWEEN a GAMMA RAY. Lepší konec naší pohádky z dýňového království si snad ani nelze přát.
P.S.: My ale přesto nekončíme a příští týden ještě přineseme recenzi výročního alba HELLOWEEN „Unarmed“.
|
