- Tassadar

Ale to vůbec ne.) Zvyknul jsem si, že na každém albu cca 2 skladby odsoudím a zbytek je paráda, pořád je co poslouchat, ačkoliv v poslední době weikiho jako skladatele nemusím, hells stále zůstávají spolu s freedom call mými top kapelami.)

27. 03. 2010 20:19

- GNT

Tassadar: jistě, refrén u The Saints mohl být košatější, ale i tak tu skladbu beru. Já to mám nastavené tak, že když se mi album většinově líbí, tak pak už se smířím se skladbami, které by mi jinak vadily. Sonatu A. (a potažmo Kakka, neboť on je Sonata, v dobrém i v tom horším) hodnotím vysoce kvůli originalitě a hlavně záplavě "libých" jasných melodií s jistým sklonem k melancholii (teď do toho nepletu speed, to ji jiná kapitola). A právě tenhle sklon k "mnohosti" čili vlastně strašlivá tvůrčí potence (Kakko začal písně doslova přecpávat různými melody motivy) a k melancholii, k němuž se postupně přidávala jistá snovost a zadumanost, zapříčinily současnou tvář kapely, která už se pomalu z melodičnosti a pozitivnosti začíná překlánět někam na opačný pól (o ztrátě speedového prvku, který kapele slušel dle mě nejvíce a upozadění kytary jsem už kdysi a několikrát psal). Kakko je génius melodie, ale už neví co by roupama, asi by měl skládat vážnou hudbu, rámec metalu mu bude malý. Takový Sammett, ačkoliv vlastní kapelu cpe kamsi do nezajímavé rockové šedi, se alespoň v Avatansii vrací do poloh, které mu sluší a které se líbí starofanouškům Edguy. Trochu Ti nezavídím problém, který máš s Weikathem, protože pak jsou pro Tebe Helloween podobným oříškem jako pro mě Sonata či Edguy.

26. 03. 2010 8:35

- Tassadar

Však v pohodě, každý dává přednost něčemu jinému. Já například chápu touze po staré sonátě, ptz její speedovky opravdu měly něco do sebe, jsou plné energie a živelnosti, což ale u hells necítím, proto mi weikathovky vadí.) U téhle hudby se má člověk zasmát -> když se zhnusím, je něco u mě v nepořádku. Dodávám, že saints by se mi i líbila, nebýt toho pitomého refrénu, to závěrečné teeee-stiii-fyyy zabíjí skladbu, vůbec to tam nepasuje. Mimochodem, souhlasím s I.M.E. jako nejslabším bodem trilogie, ta je trochu.. zvláštní, ale rozhodně mi nevadí.)

26. 03. 2010 7:27

- GNT

Ještě k nechutným stopážím - opět jde o věc vkusu. Stopáž byla vyčítána i předchozímu albu Helloweenu. V The Saints jsou čtyři různé zpívané melodie (obvykle jsou v písni jen sloka, bridge, refrén, tady je ještě jedna melodie navíc), zajímavý je i motiv na konci skladby (jakoby housle, jde samozřejmě o synt.), předlouhá sölová kytarová pasáž mě neskutečně baví. Pro někoho nuda a proti gustu žádný dišputát, jak se říká. Jsou předlouhé skladby, kde se objeví je jeden melodický motiv, budu se opakovat, přesto mi to nedá - dva příklady - Ravelovo Bolero, dvacet minut na jeden melodický motiv, který komplet známe už v prvních 20 vteřínách skladby, dále slavná Stairway to Heaven - šest minut jedna a ta samá melodie, byť hraná tu s doprovodem flétny, tu v jiném rytmu, jiná melodie se objeví až v závěru skladby, refrén se nekoná, chybí. Nikdy jsem nezaznamenal sebemenší výtky proti stopáži těchto dvou skladeb (a u L. Zeppelin by se našly i další skladby tohoto typu, předlouhé, v podstatě s jedním melodickým zpívaným motivem). Proto poslouchám powerspeedové spolky, vím, že tady se melodiemi nešetří, že dlouhá stopáž rovná se obvykle větší příval melodií, mel. motivů, sól, změny temp atp. Vím, že tohle je moje libůstka, kterou třeba nikdo jiný nevidí, nemá, ale musel jsem to napsat, jak by řekl Luděk Sobota: "leželo to ve mně, jako v koze".

26. 03. 2010 7:14

- GNT

Co mi vadí na refrénu u skladby Kill It? Asi jen to, že to není žádný refrén. Stále ztotožňujeme absenci melodie s tvrdostí. Proto se nikdy nemohu stát vyznavačem nemelodických (lépe řečeno by bylo "bezmelodických") pardon tvrdých spolků (mluvím tu o zpěvu, protože u deathových aj. skupin se naleznou často nádherná melodická sóla i pasáže). Proti Kill It jinak nic nemám, akorát si myslím, že po té recitaci ještě mohl přijít opravdový třebas brutální avšak melodický refrén (jedno nevylučuje druhé, i když si to spousta lidí mysí). Weikathovy skladby skutečně rozdělují posluchače Helloweenu a nelze s tím nic dělat, snad jedině kdyby W. odešel, ale tu už by Helloween nebyl Helloweenem - právě ty "odporné weikathovky" jsou na každém albu, ať už je zaměřeno jakkoli, jasnou spojnicí s minulostí. Chápu, že někdy mohou dost výrazně narušit koncept alby a pro někoho nepříjemně vyčnívat. U Gamblingu mi naopak stylově vyčnívá trojice po sobě jdoucích Derisových věcí. Nejsou špatné, to ani náhodou (jen při I.M.E. se trochu ošívám), ale jsou jinde, převládající náladu alba nectí (tak jak weikathovky na BTR). Všechny bonusy se měly objevit na albu jako jeho normální součást, svou kvalitou a stylovostí se ostatním skladbám vyrovnájí a často je i předčí. Bonusy jsou pro sběratele velkým "zlem", i když si koupíte digipackovou verzi, stejně vám budou chybět japonské a kdovíjaké další přídavky. Po čase se objeví verze s bonusy na jednom disku, ale kdo má čekat, nové album každý chce hned jak vyjde. Takže buď jsem bez bonusů, nebo musím koupit totéž album ještě jednou. Poslední věc - názory jiných ctím, jistě k ním mají své důvody (já se vždy snažím vysvětlit, jak jsem ke svým názorům přišel, proč si něco myslím), tak jako já ke svému pohledu. To, že se v něčem neshodneme, že máme jiný vkus, z nás nemusí dělat nepřátele.

26. 03. 2010 6:59

8,5/10 - Tassadar

Desku mám velice rád, ale názor krapet odlišný -> Kill it je brutální nářez, na začátek si neumím představit jinou skladbu, nevím, co všem vadí na refrénu, sedne tam jako prdel na hrnec. Ten mi osobně vadí u nadcházející skladby Saints, která by mohla být dobrá, ovšem refrén je jeden ze dvou důvodů, proč dobrá není.. ten druhý je nechutná stopáž. Fuj skladba. Long as I fall dojem vylepšuje, ale If i could fly mám osobně radši, a následuje asi nejhitovější věc z celého alba, Paint a new world, parádní, rychlý, vygradovaný zásek, nemám námitek.. a to samé platí i pro Final fortune, opět paráda. A kvalita neopadá ani v následující trilogii, třeba zmínit hlavně nejsilnější kousek alba, Bells of the seven hells. Škoda, že následující píseň všechno zazdí.. odpudivá kenDojit /© russel/ je ta nejhnusnější věc od dob laudate domine. Naštěstí vše zachraňuje úžasná dreambound, která by se neztratila ani na kíprech a heaven tells no lies je jen povedenou tečkou za ještě povedenějším albem. Až na ty 2-3 kousky nemám výhrady, skutečně nadupaný materiál!

25. 03. 2010 19:47

9/10 - Mike

Super deska, není toho moc co dodat. Jen si ještě najděte na YouTube bonusy We Unite a Never Surrender. Z toho budete skákat radostí 2 metry, protože to jsou neuvěřitelný skladby!!!

25. 03. 2010 12:50

- mot

Není toho moc k rozepisování napsáno bylo dost. Takhle nějak si představuji skvělé album. Nejvíc to u mě vyhrává Derrisův mistrovský kousek "Kill It". Jen tak dál.

25. 03. 2010 11:15

9/10 - Anonim

Gambling With The Devil je podle mě nejlepší deska Helloween od dob Keeperů. Nejlepší skladby: Kill It (prostě brutální nářez, a ten refrén se do tý skladby víc než hodí), The Saints (čistokrevný speed metal, tahle skladba by klidně mohla být na Keeperech), As Long As I Fall (klasická Derisova hitovka), Final Fortune (ten začátek je úžasnej) a vrcholem celé desky je u mě The Bells Of Seven Hells (a to díky, silnému až hymnickému refrénu, tahle skladba má obrovskou sílu hlavně na koncertech). Jinak na týhle desce není jediná slabá skladba.

25. 03. 2010 9:50

- Pagan

Bonusy "We Unite" a "Find My Freedom" složil borec Markus :-)

25. 03. 2010 8:40

- GNT

Recenze je přesně taková, jakou jsem ji čekal, mohl bych se pod ni podepsat. Ano Derisovy skladby, až na No. 4 v pořadí, trochu narušují náladu desky, snad ona trojice písní (7,8,9) měla být bonusem na druhém disku (digipacková verze alba), na němž jsou naopak dva velmi klasické speed kousky, které by na regulerní část alba skvěle zapadly (rád bych věděl, kdo je složil). Na Kill It mi vadí refrén nerefrén, už jsem to psal mnohokrát, u melodické party by refrénem neměl být recitativ (což je v podstatě i u titulního songu nových Gamma Ray). Hodnocení 9 je naprosto přiměřené. Ano nenávist k Weikathovým opusům je vlastně odmítnutím klasické a pravé tváře Helloweenu. Minimálně u skladby The Saints, která je esencí toho nejlepšího ze speedové tváře kapely, jsem nepochopil často ironické odsudky a plivance. Programový hudební pozitivismus pro mě není a nikdy nebyl důvod k výsměchu a pohrdání. Negativních emocí si v běžném životě užiju až až, nemám důvod je vyhledávat i ve světě umění (a čím jsem starší, tím raději mám v dnešní době, kdy mnoho politických a mocenských sil usiluje o návrat feudalismu, happy endy, jakkoli jsou v realném světě nepravděpodobné a vlastně nemožné).

25. 03. 2010 6:49