Psát report na koncert MONO není vůbec jednoduchá záležitost. Těžko vtěstnat na papír veškeré pocity, které člověk měl, když poslouchal jejich geniální hudbu. Nebudu skrývat, že mám pro tuhle japonskou čtyřku obrovskou slabost. Ono to totiž ani jinak nejde, protože kdo se jednou zaposlouchal do tónů jejich hudby, určitě mě pochopí.
MONO za svou zhruba desetiletou kariéru vydali celkem pět řadových desek a jedno album singlů. I když je v dnešní době post-rock spíše na ústupu, MONO stále patří k jeho špičce, ač možná jejich poslední album není úplně to nejlepší, co kdy vydali, každopádně je typicky „monovské“. Nevím, čím to je, že se kapela v Praze otočí skoro každý rok – každopádně pro fanoušky jako jsem já je to jedině dobře, dobrých koncertů není nikdy dost a těch vynikajících je dokonce velmi málo.
Komorní prostředí pražského paláce Akropolis mám opravdu ráda, celkově nejsem fanouškem velkých halových koncertů, i když se jim občas nevyhnu. MONO ale moc dobře vědí, že jejich hudba je pro malý klub jako stvořená. Pro toto vystoupení si vybrali jako předkapelu českou skupinu SaDe, jejichž hudba mě z jejich myspace stránek příliš nezaujala, ale o to víc se mi líbili na živo. Dva kluci, kteří si vystačili pouze s bicími a kytarou, a přesto bavili (hned jsem si vzpomněla na kapely, které si myslí, že čím víc nástrojů do hudby nacpou, tím bude zajímavější – aneb méně je někdy více). Pánové odehráli set čítající asi šest písniček a potom začaly přípravy na samotné japonské kvarteto.
Člověk by ani nepoznal, že MONO přišli na pódium, jsou totiž tím typem kapely, která si nepotrpí na okázalosti, hlavně by se to k nim ani nehodilo. MONO se nepřijeli předvádět, ale přijeli přednést svou hudbu, poeticky, étericky a bez příkras a zbytečných kýčů. Japonská skromnost je fascinující – pamatuji si, jak se s námi loučili a ještě se nám ukláněli, přitom já jsem v tu chvíli měla chuť spíše pokleknout před nimi.
Koncert začal úvodní písní z posledního alba „Hymn to the Immortal Wind“ – přiznávám, že naprosto zbožňuju způsob, jakým je vystavěná, ale live verze mi málem utrhla uši, a to v tom dobrém slova smyslu. MONO jsou totiž čarodějové za kytarami – pomocí různých „udělátek“ a pedálů dokáží vyluzovat zvuky, nad kterými občas zůstává rozum stát: například i nad tím, jak můžou dvě kytary znít jako kytar deset. Divákovi tak kolikrát nezbývá nic jiného, než stát s otevřenou pusou a pozorovat mistry v akci. Na závěr bych chtěla dodat, že jsem byla naprosto nadšená, když MONO zařadili do playlistu píseň z prvního řadového alba. Jsem celkově ráda, že se věnovali všem albům, i když tomu poslednímu určitě nejvíce.
Jak řekla má drahá polovička, nikde neviděl tolik párů jako na MONO, a měl pravdu v tom, co řekl: pokud MONO poslouchá kluk, tak holce ta hudba nemůže vadit; pokud MONO poslouchá holka, kluk ji rád doprovodí, protože to není nic nestravitelného. Aneb podtrženo a sečteno: MONO vřele doporučuji, i když nejste fanoušci, nikdy nemůžete olitovat, že jste na takový koncert šli. A kdybych mohla, tak dám 110%.
Ps: Omlouvám se za absenci fotek, ale v takové atmosféře to prostě nešlo. Aneb veliká výtka lidem, kteří naprosto nerespektují ducha koncertu a otravují kapelu svými ohavnými blesky. Kéž by fotili alespoň jenom během pauz, ale fotit během písničky s bleskem je prostě zvěrstvo - ono to neruší jenom kapelu, ale i nás ostatní.
Playlist: Ashes in the Snow, Burial at Sea, The Kidnapper Bell, Pure as Snow (Trails of the Winter Storm), Sabbath, Yearning, Follow the Map, Halcyon (Beautiful Days), Everlasting Light
|
