HELLOWEEN zdůvodňovali moderní postupy své nahrávky „The Dark Ride“ jako nutnost, kterou si vyžádala doba, neboť podle Weikathových slov byl power metal na přelomu tisíciletí v obrovském útlumu a na okraji posluchačského zájmu. No nevím, v jak moc odlišné části Německa Weiki žjie, ale raketový vzestup jeho krajanů FREEDOM CALL, který zaznamenali po svém debutu (vyšel pouze o rok dříve než „Temná jízda“), svědčí o něčem trochu jiném. Shrňme si to pouze v krátkosti: francouzské turné s ANGROU a EDGUY, ocenění „Druhý největší objev roku 1999“ podle čtenářů prestižního magazínu Hard Rock, učinkování ve Wackenu, předskakování SAXON na jejich „Metalhead“ turné, to abychom jmenovali alespoň ty největší pecky...
A protože se metalové železo musí kout, dokud je správně nažhavené, brzo přišel rychlý návrat do studia a příprava dalších spídových klenotů. Stalo se to vlastně už v srpnu '99, kdy kapela nahrála 5ti skladbové (a samozřejmě výtečné) EP „Taragon“. Tvorba dlouhotrvající desky pak započala v prosinci a díky několika dalším koncertním přestávkám trvala více než rok. Hotovo bylo až 11. ledna 2001, ale stejně jako u debutu „Stairway To Fairyland“ platí, že se tohle čekání zatraceně vyplatilo!
Ve stejné sestavě (ačkoli u Gerstnera to byla „labutí“ deska) tak vzniklo další rozkošné dílo bombastického speed/power metalu s tím, že se oproti debutu zvýšil důraz na slůvko „power“. Ani snad ne v celkovém výrazu, jenž je zase optimistický způsobem, který v jen trochu nevrlých jedincích vyvolá spolehlivé deprese, ale především v důraznějším a o něco čitelnějším zvukovém pojetí.
Jinak je to ale zase speed metal jako řemen! Počínaje songem „Freedom Call“ (se skvělou gradací úvodní kytarové vyhrávky), přes „Rise Up“ až po megapohodovku „Farewell“ (v níž se kytary předhánějí o to, která bude hrát veseleji a vzniká tak něco jako „kytarový smích“), to všechno jsou prvotřídní hymnické vypalovačky, které v TÉTO podobě nikdo jiný zahrát nedokáže.
Zadumanější „Pharao“ je tedy skoro povinným zklidněním, ale není se třeba obávat žádných „abrakadabra“ pokusů, jaké jsme si museli prožít na poslední řadovce „Legend Of The Shadowking“. Povedenost „Crystal Empire“ je totiž komplexní a ve své průzračnosti prostupuje celé album jako nejzářivější sluneční paprsky, které dokonale osvítí i ten nejmenší stín náladové pochmurnosti. Potvrzením těchto slov budiž další spídový hymnus „Call Of Fame“, pro jehož parádu už slova prostě nenacházím...
„The Quest“ je nejdelší opus alba a zaujme především kontrastem thrashových riffů s pocitovými klávesami. A pak to přijde: v „Ocean“ se ponoříme do magických hlubin naplněných azurově čistými a korálově rozmanitými melodiemi, které nás omámí s majestátní samozřejmostí žraloka bílého. Nejlepší skladba desky! Závěrečná „The Wanderer“ pak s grácií refrénu vedeného valčíkovým tempem celou desku impozantně uzavře.
Záměrně jsem vynechal písně „Heart Of The Rainbow“ a „Palace Of Fantasy“, které sice nejsou vůbec žádným průšvihem, ale na zbytek svých skladbových kolegiň přece jen nějaký ten jakostní kousek ztrácejí. Vyjádřeno celkovým hodnocením, dělá tento rozdíl zhruba půl bodu za každou z nich. Možná bych měl strhnout další půl bodík za to, že druhé album pouze rozvíjí nápady toho prvního a nic moc nového nepřináší. Jenže já se k FREEDOM CALL prostě neumím a hlavně nechci chovat takhle „macešky“, už proto, že oni se tak nechovají k nám. Tedy speed metalovým štěstím předoucím posluchačům.
|
