21. listopad, 1977. Ten den porodila v malém německém městečku Fulda maminka Sammetová chlapce, který dostal jméno Tobias. Tehdy ještě nikdo nemohl vědět, jaký rockový divočák z tohohle malého sviště vyroste a jak moc ovlivní jistou hudební odnož, která se právě v té době rodí a rýsuje ve Velké Británii. Nebude to dlouho trvat a cesty obou těchto živlů se prolnou, aby navždy spojily síly a zpečetily své osudy. Nejprve úsměvně a s dětskou roztomilostí, to když si Tobias ve čtyřech letech oblíbí bratrovu kazetu AC/DC a v osmi si zase na mamince doslova vyprosí drahý plakát KISS. Už ve dvanácti se ale Tobi rozhodne, že se stane hudebníkem a v pouhých 14ti letech zakládá se svými spolužáky metalovou skupinu. Toto je první díl ze série recenzí, které se budou snažit zmapovat diskografii jedné výjimečné kapely. Vítejte v království něžné síly a impozantní melodie, vítejte v království EDGUY!
Zmíněnými spolužáky byli Jens Ludwig, Dirk Sauer a Dominik Storch. První dva jsou v kapele dodnes a spolu s Tobiasem tvoří základní stavební kámen tohoto uskupení. Hudební i lidský. V roce 1994 nahrává EDGUY dema „Evil Minded“ a „Children Of Steel“. Nebudeme si nic nalhávat, obsah těchto nahrávek je zatím stejně jalový jako věk muzikantů a ve spojení s otřesným zvukem nemá dnes větší než sběratelskou hodnotu.
O rok později vzniká počin „Savage Poetry“, jehož chronologické zařazení může být malinko ošemetné. Původně šlo o klasické album, ale skupina jaksi neměla po ruce nikoho, kdo by jej vydal. V roce 1996, po podepsání smlouvy s firmičkou AFM Records, EDGUY vytvořili desku zbrusu novou. „Savage Poetry“ se dnes bere jako neoficiální debut, který byl v roce 2000 kompletně přehrán a zároveň zařazen jako regulérní řadovka s názvem „The Savage Poetry“. Jako takovému se mu tedy budeme věnovat o pár týdnů později, dnes si bereme na paškál (oficiální) debut EDGUY, desku z roku 1997 nazvanou „Kingdom Of Madness“.
EDGUY si na svých webovkách dělají srandu z jistého Horsta Odermatta, pořadatele festivalu „Bang Your Head“, který jim po vyslechnutí debutu předpověděl nulovou budoucnost. No, popravdě řečeno, já bych byl v jeho pozici stejně neprozíravý a skeptický. Otázka jiná je, na čem by měla být ona prozíravost založena, když obsah „KOM“ skutečně velkou hudební nadějí neoplývá.
Tak předně nevyšel zvuk, který je adynamicky plochý a ještě více umocňuje tvůrčí nevýraznost. Ne, z tohoto alba se skutečně velká budoucnost předpovídat nedala a zlom, která přišel s deskou následující, by se v tomto ohledu dal nazvat malým zázrakem. Nudných songů, kterým zoufale schází jistoty v podobě silných melodických motivů a alespoň minimální dramatizace atmosféry, je zde zkrátka nepříjemně mnoho.
Stylové zakotvení se také nalézt nepodařilo a power nebo speed v monstrózní podobě, kterou známe z dalších počinů, zde zatím budeme hledat marně. Hudební vyjádření má mnohem blíže k dřevnatosti raných heavy metalových nahrávek osmdesátých let. Do kategorie nejslabších songů tak určitě patří úvodní „Paradise“, dále pak „Heart Of Twilight“ a „Deadmaker“ (u které to mrzí nejvíc, jelikož po textové stránce obsahuje velmi silnou a vzhledem k věku doslova pozoruhodnou Sammetovu zpověď). Lépe si stojí dvojice tracků „Angel Rebellion“ a „Steel Church“, které nabízejí o poznání více nápadů, šlapavou rytmiku i atraktivnější změny temp. Jen ten zvuk...
Skladbou, která má poněkud ojedinělou pozici, je závěrečná „The Kingdom“. Výjimečnost zde ale bohužel tvoří především stopáž (18:22), která je smrtící a bohužel ubíjí i řadu slibných nápadů, které tento epos nabízí (včetně zpěvu hostujícího Chrise Boltendahla z GRAVE DIGGER). Ty jsou mnohdy opravdu výživné a v rámci desky nejchytlavější, na udržení tak dlouhé stopáže ale zkrátka nestačí. Kdyby bylo vše pojato skromněji a stopáž stažena maximálně na polovinu, pak to mohla být tutová bomba. Škoda, každopádně do tak tučného časového sousta se Tobi v budoucnu už nikdy nepustil, a to se jeho skladatelské schopnosti zvýšili o několik uměleckých levelů.
Nakonec nám zbyly dvě nejpodařenější skladby. „Wings Of A Dream“ je prvním pokusem o speed, který nedopadnul vůbec špatně. Záblesky Tobiasovy tvůrčí výjimečnosti se zde projeví především v žánrově typickém „haló“ refrénu a melodicky velmi přitažlivém sólu. Další, a tentokrát skutečně nejlepší položku paradoxně představuje balada „When A Hero Cries“, která ještě silněji vypíchne Sammetův cit pro něhou prokřehlé tóny. Moc příjemná věc, která by s přehledem obstála na kterékoli z následujících desek!
Nepříliš lichotivé řádky této recenze nám tedy poněkud kolidují s oslavným úvodem. Každé začátky jsou ale těžké a my dnes víme, že po tomto albu začalo být zatraceně veseleji. Je proto dobře, že si EDGUY vybrali slabší chvilku, když už tedy nějaká měla být, hned na svém prvním albu (ve skutečnosti druhém, ale to už jsme vyřešili). Nelichotivá slova na účet EDGUY tedy byla z mé klávesnice vyťukána poprvé a také naposledy.
|
