Neděle se nesla v duchu příjemného počasí, převážně tvrdší muziky a překvapivě i hokeje. Slíbená velkoplošná obrazovka na přímý přenos finále se začala během dne vztyčovat nalevo od pódia a tak si člověk večer mohl naplno užít hokej i muziku zároveň. Ten den byly sice na programu převážně tvrdší věci, ráno ale patřilo melodickým kapelám.
Hodně brzo začínali Elvenking, kteří mají u nás ale hodně fanoušků, takže i v tak časnou hodinu si je publikum našlo a přišlo je hlasitě podpořit. Kapela u nás byla nedávno a i když jsem je na Metalfestu viděla poprvé, souhlasila bych s názorem, že menší klubové pódium jim sluší víc. Ačkoli je členů hodně, na festivalovém pódiu se nějak ztráceli a i když se zpěvák Damnagoras snažil ze všech sil, celou plochu prostě sám nezaplnil. Je to ale vážně čertík v krabičce, jeho poletování a taneční kreace publikum strhly a skočný folk se líbil a rozproudil ospalce. Rozhodně si zasloužili lepší čas.
Byla jsem hodně zvědavá i na nováčky Steelwing, už jen kvůli tomu, že mají na turné doprovázet Blind Guardian i Sabaton. Bohužel ale kapela nedorazila kvůli problémům s dopravou, takže se šlo rovnou na francouzské Nightmare, na které jsem se těšila skoro nejvíc. I když ze začátku stál pod pódiem nepočetný dav, Joe Amore za mikrofonem si brzy lidi lehce získal. Je to vynikající showman – neustále udržoval kontakt s publikem a dočkali jsme se i šplhání na konstrukci stage. Navíc dokáže se svým hlasem divy. Nightmare byli další kapela, která vzpomněla Dia a to hned coverem jeho skladby „Holy Diver“ (je potřeba dodat, že brilantně odzpívaným). Kapela představovala nové album „Insurrection“, ale vytáhla i hity ze starších alb – například „Cosmovision“ či závěrečnou „Trust a Crowd“ z debutu. Kapela k nám v létě zavítá ještě na jeden festival a já si na ně rozhodně zajedu znovu. Byla to paráda.
Při Silent Stream of Godless Elegy jsem si vybrala povolenou absenci a šla se před sluncem na chvíli schovat do pivního stanu. Publikum se na ně ale tradičně sešlo početné.
Vader jsou legendou polského deathu a podle toho vypadal dav, který se na ně sešel. Kapela nemusela ani vytahovat angličtinu, publikum celkem rozumělo zpěvákově mateřštině. Po melodickém začátku to byl trochu skok a já se uklidila dál od pódia, protože podobné party mi moc neříkají. Koncert mě ale při sledování z lavičky nakonec celkem bavil – rozhodně víc, než minulý rok na Basinfire festu.
Deathový nářez vystřídal blackový nářez v podání Marduk, kteří mě upřímně zajímali ještě o trochu míň. Proto jsem neopouštěla své místo v povzdálí a sledovala, jak zpěvák Mortuus a jeho švédští kolegové šíří své zlo.
Následně přišel další zářez v programu, který mě nadmíru zajímal. Brainstorm se opět přiřítili jako vichřice a Andy se opět neskutečně vytáhl. Před koncertem pod pódiem stála jen hrstka lidí a během dvou skladeb bylo publikum mnohem početnější a naprosto nadšené. Je vidět, nakolik jsou nedoceněnou kapelou – minimálně na živo je to opravdu dobře promazaná mašina. Hity jako „Fire Walk With Me“, „Falling Spiral“, „Shiva´s Tears“ či „All the Words“ (při které bylo úspěšně pěvecky zapojeno publikum) jsou koncertové tutovky a Andy je výborný zpěvák a jeden z nejlepších frontmanů, co znám. Branstorm teda opět na sto procent a opět na jedničku s hvězdičkou.
Pak přišli dva body programu, které mě nelákaly ani trošku. Legion of the Damned jsem už viděla ve Vizovicích a mimo působivého headbangingu tří extrémně vlasatých pánů tam pro mě není celkem co sledovat ani poslouchat.
S následujícími Deicide už přetekl pohár zla, které jsem během jednoho dne schovná snést a před „vokálem“ Glena Bentona jsem raději utekla na autogramiádu Brainstorm. Protože takovouhle muziku já bych taky nemusela přežít.
Pod pódiem se začal shlukovat velký dav a tak bylo jasné, že se blíží koncert Finntroll. V publiku se tančilo, skákalo a jásalo, na pódiu se odehrávala sice velmi živá show, ale nějak se mi zdálo, že to pány moc nebaví. Těžko říct, nemám srovnání s jinými koncerty, ale k tak živé muzice se mohli odvázat i trochu víc. Zpěvák Vreth ale držel pozornost publika a celá show vyvrcholila při největším hitu „Trollhammaren“. Nebavilo mě to ale tolik, jak bych bývala čekala. Nadšený dav se mnou ale zjevně nesouhlasil a poslední pohanská banda Metalfestu tak opouštěla pódium se ctí.
Vzhledem k tomu, že během Finntroll začal hokej, přesunula jsem se z pravé části hlediště do levé.
Vzhledem k tomu, že jsem Hammefall viděla už šestkrát a na živo mě prostě nebaví, zvítězila má obliba hokeje a národní cítění. Když ale pánové nastoupili, neubránila jsem se zahlížení na pódium a při pauze mezi třetinami jsem si šla i zapařit na „Last Man Standing“. Těžko říct, jestli Joacima a spol. nabudilo to, že mají kunkurenci v hokeji, ale bylo to rozhodně nejlepší živé vystoupení Hammerfall, co jsem viděla. Cans komunikoval s publikem, ptal se, jak vypadá hokej a pěvecky kazil jen minimálně. Naše vítězství pak bylo oslaveno skladbou „Hearts on Fire“ a dvojnásobná gradace byla strhující. Velká pocta Hammerfall, že to vzali tak sportovně a po poslední skladbě se rychle klidili z pódia, aby bylo místo na oslavy triumfu.
Co mohlo být lepším vyvrcholením festivalu, než davový zpěv národní hymny. Takový scénář by nikdo předem nevymyslel. Celkově byl Metalfest výborným zážitkem díky skvělé organizaci a obsazení kapel. Každý si našel to svoje a díky dechberoucímu závěru na to nikdo z přítomných jen tak nezapomene.
|
