Páté album Sammetovců s krásně znělým názvem „Mandrake“ by se dalo označit za přelomové, a to zejména z jednoho důvodu, který můžeme shrnout slovem „odklon“. Počínaje touto deskou se totiž EDGUY vrhli na cestu, která vedla od zarputilého power/speedu (nebo také od „teploušských pop melodií“, jak uvedl v jednom rozhovoru Tobias) směrem k rozjásanému heavy rocku. Byl to proces pozvolný a takřka chronologický, proto jsou jeho stopy na „Mandrake“ zatím docela nepatrné. Nicméně jsou.
Na "Mandrake" doznal Tobiasův rukopis skladatelské jistoty, pro kterou se najednou staly žánrové hranice příliš těsné. I proto byla tato deska pro řadu fandů šokem, když čekali „Theater Of Salvation Part II.“ a dočkali se něčeho trochu jiného. Kai Hansen řekl, že pokud je někdo schopen vyvolat původního ducha dýňových „keeperů“, je to právě Tobias Sammet. A vývojové paralely obou kapel jsou opravdu patrné s tím rozdílem, že Tobiasův únik z rychlomelodického metalu zatím s návratem k němu nepočítá. Když tohle zkoušeli HELLOWEEN, krutě na to u fanoušků dojeli, EDGUY se naopak stávají s každým čím dál více rockovějším albem populárnější. Jak říká Petr Čtvrtníček, taková už je holt doba.
Album „Mandrake“ by se dalo rozdělit do několika hudebních kategorií. Tradiční spídovou tvář kapely zastupují perfektní vypalovačky „Golden Dawn“, „All The Clowns“ a „Fallen Angels“. Oproti předešlým deskám jsou aranžersky mnohem honosnější, ale také je na nich znát to, co bude s každým dalším albem více a více patrnější. Je to rutinnost, která je na první poslech v rámci Tobiasova maskovacího talentu téměř neznatelná, ale z pohledu celé diskografie EDGUY je tento fakt zcela prokazatelný. Dnes už je možno říct, že Tobias tyto skladby skládá vyloženě z povinnosti, kterou si od něj vyžaduje pevné fanouškovské jádro, vyrostlé na jeho raných opusech.
Zvláštní odstavec si zaslouží poslední skladba ze speed metalového ranku. Nese název „Save Us Now“ a její zvláštnost je pro mě dána hlavně tím, že ji ze všech songů této kapely miluju nejvíc. Neskutečně hravá a vtipná píseň (v tom je podobná „Lavatory Love Machine“ z následující desky) vložená do úmyslně velkolepé metalové pompy. Za zdánlivou lehkostí „Save Us Now“ ale stojí dokonale promyšlená kompoziční struktura, která se vyznačuje strhující hudební atmosférou s geniální závěrečnou gradací. „Hiiiiispeed alien drum bunny – Hiiiispeed alien drum bunny“ a posléze ústředním melodickým motivem podbarvený refrén „Save us now, somebody, Save us now, someone...“, tohle je zkrátka nářez hodný skutečného mistra oboru, absolutně melodický klenot, který nemá ve speed metalovém světě obdoby!
Výše zmíněný hudební odklon představuje song „Jerusalem“ a více než 10ti minutový, těžko stravitelný opus „The Pharaoh“. Atraktivnost trendu orientálních motivů jsem nikdy moc nepochopil a nepobral. Proto mě příliš nepřitahuje ani jeden ze songů, ačkoli druhý jmenovaný přináší ve své osmé minutě velmi příjemnou změnu tempa. Jenže ta trvá jen chvíli a celkový rozpolcený dojem nezachrání. Samozřejmě zase plno kritiků označí právě tyto skladby za vrchol celé desky, právě proto, že nesou největší „prog“ postupy a to zkrátka většině pisálků imponuje. Víc k tomu nemám co dodat.
Do kategorie lehkého experimentu spadá i úvodní „Tears Of Mandrake“, ale ta jej smyslně prolíná s blahodárnou melodičností, vrcholící především v úchvatném refrénu. Tato píseň je velmi povedeným kompromisem mezi tradicí a hledáním nových postupů, které ji ovšem nepopírají, ale naopak povznášejí a umožňují ještě mohutnější nadechnutí.
„Nailed To The Wheel“ je power metalový masakr, který drtí v řezavých kytarách a šlapavém rytmu. Refrén po vzoru PRIMAL FEAR dřevnatě opakuje slova názvu písně, ale činí tak s uvěřitelným zápalem a tak to nakonec není taková nuda, jako u zmíněných krajanů.
Do skupiny nikterak výrazných songů patří střednětempé „Painting On The Wall“ i „The Devil And The Savant“. Druhá je sice uváděna jako limitovaný bonus, což je ale jen marketingový chyták, páč ho obsahují snad všechny originální výlisky. Každopádně nic víc, než průměr.
Ideálním důkazem o Tobiasově tvůrčím dospění je pomaláč „Wash Away The Poison“. Ano, ten je pěkný hudebně i textově, ale všechen ten půvab už je jaksi „nad věcí“, postrádající niternou křehkost a lidskou zranitelnost svých baladických předchůdců.
Zkrátka EDGUY se tímto albem definitivně odsekli od své mladistvé zanícenosti a zápalu. Jejich hudba začala být více pragmatická a kompozičně sofistikovanější, zároveň tím ale ztratila část svého kouzla a všechno to začal být mnohem více byznys. Záleží pak na každém z nás, jak se s tímto stále sílícím odklonem vyrovnává. Mně se to úplně nepovedlo nikdy.
|
