Už od doby, kdy jsem Mikea Trampa slyšel zpívat největší hit jeho domovských White Lion „When The Children Cry“, mám pro tohoto Dáno-Američana slabost. Osobně ho řadím mezi jednoho z nejosobitějších hlasů světa. Stručně a jasně, s takovýmhle hlasem se prostě nedá dělat blbá muzika. A když si k tomu člověk připočte i Trampův skladatelský talent a čich na vynikající melodie, nemůže „The Rock n´Roll Circuz“ být špatná deska. A ejhle! Ona taky rozhodně špatná není. Jen jede v už známých kolejích, bez špetky progrese. Ale když je dost dobrých nápadů, člověk nad tím dokáže přimhouřit oko.
Očekávat od Trampa v dnešních dnech nějaké zběsilé pokusy o zachycení jakékoliv módní vlny by byl nesmysl. Tytam jsou doby, kdy se šplhal nahoru po vzedmuté vlně glam rocku v osmdesátých letech. Kdy prodával s White Lion platinové desky a plnil titulní stránky rockových i společenských časopisů. Tytam jsou ale i časy, kdy odvážně experimentoval s kapelou Freak Of Nature, jejíž alternativní hard rock (alternativní v tomto případě neznamená tupý) byl rozhodně mezi tím nejlepším, co první polovina devadesátých let nabídla. Svou současnou tvář Tramp vlastně odkryl už v roce 1997, kdy vydal svou prvotinu „Capricorn“. Na ní se prezentoval jako moderní písničkář, který si může zahrát třeba s Brucem Springsteenem, Bryanem Adamsem, Lennym Kravitzem, ale i s kdejakou rockovou kapelou.
Nejinak je tomu samozřejmě i na desce „Rock n´Roll Circuz“. I tady je vyvážený poměr svižných rockových kousků, rádiových tutovek a tklivých balad. První kategorie je zastoupena místy až nečekaně temnou „No Tomorrow“ nebo úvodní (po intru) věcí „All Of My Life“. Druhá kategorie je zastoupena v nejhojnějším počtu - „Back To You“, „Come On“, „The Road“. A balady? Samozřejmě, nebyl by to Tramp, kdyby na ně nedošlo. Jako čisté balady se dají počítat tři věci. „Anymore“, která využívá beatlesovských aranží a ani v nejmenším nesahá klasickým Trampovým baladám po kolena. Druhá „When She Cries“ tepe na romantickou strunu a celou dobu si udržuje jakési napětí a konečně poslední „The Wiseman“ je jakási kovbojská odrhovačka. Taková jaké hrál řeba Jon Bon Jovi na „Blaze Of Glory“. Úplně mimo stojí závěrečná „Lay Down Your Guns“, což je vcelku sympatický pokus o ožralecké blues.
Suma sumárum. Sólovky Mikea Trampa byly vždycky o stupínek níž než to, co předváděl v řadách White Lion (a to počítám i poslední „Return Of The Pride“) a Freak Of Nature. Ale vždycky si držely svou úroveň. Teď tomu není jinak. Jen doufám, že obnovení sólové kariéry nebude v tomto případě znamenat konec White Lion, kteří před dvěma lety vydali velice dobrou desku.
|
