Ani v osmdesátých letech nebyla americká pětice Keel bůhvíjakou jasně zářící hvězdou na rockovém nebi. Jejich nejúspěšnější album „The Final Frontier“ (1986) to dotáhlo pouze na třiapadesátou pozici amerického žebříčku a o nějakých zlatých či dokonce platinových oceněních si formace kolem zpěváka Rona Keela a kytaristy Marca Ferrariho mohla nechat jen zdát. Keel vždycky platili za zručné muzikanty ovládající své řemeslo. Na hity tu byly jiné kapely. Keel byli spíš ti dělníci, kterým se párkrát podařilo dostat svou skladbu na MTV a zahrát si v předprogramu velkých hvězd.
Keel vždy umně balancovali na pomezí glam rocku a heavy metalu. V některých pasážích uhnuli ke glamu, jindy se do toho, po vzoru Iron Maiden, opřeli. To vlastně platí i dnes, kdy se, u příležitosti pětadvacátého výročí od založení kapely, dali znovu dohromady. Bezmála v původní sestavě, kdy jen původního basistu Kennyho Chaissona nahradil Geno Arce. Přestože minimálně oba hlavní protagonisté celou dobu točili ať už sólovky, nebo jako členové různých kapel pořád nové nahrávky, „Streets Of Rock n´Roll“ zní, jako kdyby vyšla na konci osmdesátých let. Tehdy by možná fungovala jinak. Dneska kolem vás profrčí jako rychlík a vy si z toho pamatujete dohromady kulový. A na tom nic nezmění fakt, že se poslouchá vcelku dobře.
„Streets Of Rock n´Roll“ odhaluje měkčí tvář kapely. Pětice ubrala nohu z plynu a celá deska plyne ve středním tempu, kde není nouze o líbivější pasáže, ve kterých hraje prim akustická kytara. On už samotný začátek v podobě titulní věci odhaluje, že pánové pravděpodobně dospěli do věku, kdy už jim metalová tvrdost může být ukradená a jde jim jenom o písničku. I když dát na začátek desky jednu z nejpomalejších skladeb není asi zrovna nejšťastnější tah. Zaplaťpánbůh „Streets Of Rock n´Roll“ není deskou vyskládanou z balad, jak tomu při podobných „setkáních po letech“ bývá. Hned následující „Hit The Ground Running“ je velmi příjemná šlapající hitovka a taková „Gimme That“ vzpomínkou na první polovinu osmdesátých let, kdy se v Los Angeles formoval šik kapel amerického metalu. Takže nakonec jedinou opravdovou baladou na desce je „Does Anybody Believe“. A kdyby ta tam nebyla, nic by se nestalo. O poznání příjemněji působí vyřvaná „Come Hell Or High Water“ či závěrečná, příjemně melodická „Brothers In Blood“.
Tak co s tím. Setřít se mi tu desku nechce. To si prostě nezaslouží. Vychválit do nebes ji ale taky nemůžu, protože na to taky nemá. Keel si nahráli desku pro radost, což je z toho cítit. Že nebude mít moc komerčních ambic, s tím se počítalo. Na druhou stranu je pravda, že se to pěkně poslouchá. Taková oddechovka, která vás nenutí přemýšlet. Jen mi vadí, že postrádá špetku jakékoliv invence a pokusu neomílat třicet let staré postupy.
|
