Začali to v roce 1993 Guns n´Roses, když vydali album coververzí „The Spaghetti Incident?“ a od té doby, jako kdyby se s deskami plnými coverů roztrhl pytel. Helloween, Def Leppard, Six Feet Under, Vince Neil a teď L.A. Guns. A dokonce už podruhé. Poprvé před pěti lety vydali desku „Rips The Covers Off“, která obsahovala spíše klasiky ze sedmdesátých let. U „Covered In Guns“ tomu není jinak, ovšem dojde i na některá překvapení. Vesměs se ale jedná o věci, které parta kolem charismatického, ovšem lehce vlezlého zpěváka Phila Lewise, má ráda a na kterých vyrostla.
Úvodní „Pour Some Sugar On Me“ je vcelku logickou volbou. Ke stylu L.A. Guns má vcelku blízko a navíc Lewis na samém začátku osmdesátých let hrál v jedné kapele – Girl – s kytaristou Leppards Philem Collenem. L.A. Guns skladbu nijak neměnili, akorát refrén působí, po jejich vzoru, více frackovitěji, kalifornštěji. I druhá kissácká „Rock n´Roll All Nite“ je hraná se vší úctou k originálu a nepřináší zhola nic nového. Příjemná záležitost, nic víc. Trojka už skrývá překvapení. Lewis sáhl do repertoáru svých krajanů Buckcherry. Kapely o dekádu mladší a kapely, která se k L.A. Guns hlásí jako ke svým velkým vzorům. Jejich „Crazy Bitch“ má v podání L.A. Guns pořádný drive, který Buckcherry v posledních letech jaksi chybí. Navíc nejsem příznivce hlasu Joshuy Todda (Buckcherry), takže tahle verze u mě vyhrává.
Trochu horší je to s další „(Don´t Fear) The Reaper“ z pera kultovních Blue Öyster Cult. Tady se trochu vytratila ta snová post-hippie atmosféra a přestože je věc hraná dobře (což je u takové kapely jako L.A. Guns snad samozřejmost), nenabízí nic, kvůli čemu by člověk měl dát přednost této verzi před originálem. To HIM, kteří stejnou skladbu přehráli pro svůj debut „Greatest Lovesongs Vol. 666“, to bylo jiný kafe. Přichází další překvapení. „Check My Brain“ od Alice In Chains. S tím mám trochu problém. Stylově (ne v téhle věci) jsou mi bližší L.A. Guns než Alice In Chains, ovšem když poslouchám grunge, tak jej nechci slyšet s akcentem laku na vlasy a natupírovaných hřív.
O to milejší je mi „Cry Little Sister“, což je v podstatě skladba ze soundtracku k americkému hororu „The Lost Boys“. Věc neztrácí trochu hrůzný feeling a L.A. Guns jí dodávají tu sebedestruktivní pachuť streetrockové scény osmdesátých let. S „Just Between You And Me“ už jdeme do minulosti. Minimálně od toho okamžiku má deska „Covered In Guns“ zase smysl. Další „Rock n´Me“ Stevea Millera oblékli L.A. Guns do modernějšího kabátku, takže je pro současnost poslouchatelná.
Na řadě jsou další dvě překvapení. „Break My Stride“ od Matthewa Wildera je klasika popových diskoték osmdesátých let, které L.A. Guns dali pěkný rockový punc. A „Let It Rock“ od amerického rappera Kevina Rudolfa má v podání L.A. Guns obrovský hitový potenciál. Právě na tomto případě je vidět, jak některým popovým či hip-hopovým věcem sluší ostrá kytara. O tom třeba svědčí i spojení Slashe se zpěvačkou Black Eyes Peas Fergie. Poslední trojice - „Let There Be Rock“ (AC/DC), „I Love Rock n´Roll“ (The Arrows) a vánoční „Little St. Nick“ (The Beach Boys) už moc překvapení nenachystá. Minimálně „Let There Be Rock“ a „I Love Rock n´Roll“ jsou hrány podle originálu s minimálními přesahy.
„Covered In Guns“ se rozhodně špatně neposlouchá. Kvality podobně laděného díla „Tattoos And Tequila“ od Vince Neila sice nedosahuje, ale přesto to blbá deska není. Jenže... Uniká mi její smysl. L.A. Guns vydali podobnou kolekci před šesti lety a od té doby jen jednu autorskou desku - „Tales From The Strip“ (2005). Pět let tedy jsou bez řadovky. Že by došly nápady? Mnohem radši bych dnes poslouchal jejich autorskou sbírku. Proto sahám i k nižšímu bodování.
|
