Ladislav Křížek je bezesporu zajímavou personou české hudební scény. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy stál na vrcholu, byl idolem všech rockových fanoušků. Přesně těch, kteří jej o pár let později zatracovali, když udělal popový projekt Damiens. Pak se zcela stáhl do ústraní a před třemi lety znovu vyběhl na scénu v barvách znovuobnoveného Kreysonu, své nejslavnější štace. V současné době ke Kreysonu přibyl ještě Vitacit, kde Křížek působil v polovině osmdesátých let. Obě kapely nabízí kvalitní show, což zaručuje už jen Křížkův nezaměnitelný vokál, ale i práce ostatních členů obou kapel. Naživo obě formace můžete vidět například šestého a sedmého srpna v Plasích na Velké louce u příležitosti sedmnáctého ročníku festivalu Czech Rock Block. O tom, jak budou koncerty vypadat a jaká je další budoucnost obou kapel, se rozhovořil sám několikanásobný stříbrný a bronzový slavík Křížek.
Dnes je tě možné vidět v Kreysonu i Vitacitu. Co tě vedlo k takové aktivitě, když před pár lety o tobě nebylo vůbec slyšet?
Tak Vitacit se vyloženě nabízel. Luděk (Adámek, basista Kreysonu a Vitacitu, pozn. aut.) o tom mluvil od začátku, co spolu hrajeme. A říkali jsme si, že když s Kreysonem hrajeme „Já chci se ptát těch králů“ nebo „Snad odpustíš“, co takhle zavzpomínat na starý pecky jako je „Drákula“, „To se nesmí stát“, „Proč štěstí se mi vyhýbá“, „Iluze“. Kuře (Pavel Hejč, kytarista Vitacitu, pozn. aut.), řekl, že do toho půjde a Dodo (Miloš Dodo Doležal, pozn. aut.) zase řekl, že na to nemá čas. Ze začátku mě to trošku mrzelo, ale takovej je život. Jsem rád, že se to lidem i po těch pětadvaceti letech líbí. Že ty věci nestárnou.
S Kreysonem hrajete už třetí rok a nový materiál stále nikde. Takže otázka zní – kdy bude?
Život je hrozně rychlej. My jsme teď přes zimu dávali dohromady Vitacit a nějaký materiál pro nový Kreyson máme připravený, ale víceméně teď sháním peníze na produkci. Teď se kolem nás začínají vyskytovat, já jim říkám „andělé“, kteří nám pomohli k nové scéně „Oběti slávy“ a v programu se objevují věci z „Křižáků“ a „Zákona džungle“, které jsme s Kreysonem doteď nehráli. Je jasné, že dneska je doba o penězích. Takže my, abychom mohli do studia a mohli natáčet, musíme dát dohromady na to prostředky.
Proč nehrajete něco z dalších desek - „Elixír života“, „Klíč k mé duši“ nebo „Zlatého chlapce“?
Tak těch písniček je padesát. Hodně lidí se mě třeba ptá na „Upíří lásku“, ptají se na „Fade Out“, což jsou písničky, které jsme hráli první rok. A teď když přijdeme s novou deskou, tak z ní budeme hrát dvě, tři věci a stejně všichni budou chtít „Čarovnou noc“. Prostě hity. A hit se stává hitem ve chvíli, kdy jej rádio hraje třikrát za den. A dostat je teď do playlistu je pro nás nemožný.
Očekával jsi po obnovení Kreysonu tak vstřícnou reakci od fanoušků nebo jsi měl strach, že lidi budou říkat „To je ten Křížek – popíkář, který si s bráchou hrál na Backstreet Boys“?
Já si myslím, že dobře je dobře a špatně je špatně. Lidi poznají, jestli to jde od srdce. Damiens si našli své fanoušky, prodali jsme tři zlaté desky za sebou. Pak jsme se rozhodli pro Kreyson a sám jsem čekal, co se bude dít. Tu otázku jsem nechal na pánu Bohu. Řekli jsme si jen, pojďme do toho. Kreyson je parta, která odevzdává výkon a lidi nám to vracej pod jevištěm.
Když Kreyson před třemi lety znovu začínal, měl tři kytary. Teď má jen jednu. Proč tam už není Honza Běhunek a Jarda Bartoň?
Všechno má nějaký vývoj, nějakou cestu. Co se týče Honzy Běhunka, tak ten měl pocit, že Kreysonu dvě kytary stačí. A co se týče Jardy Bartoně, tak tam jsme si řekli, že nemůže hrát ve dvou kapelách. Ať si vybere Kreyson nebo Citron a protože k Citronu měl blíž, rozhodl se pro Citron. A my jsme se pak rozhodli, že dalšího kytaristu hledat ani nebudeme.
Někteří lidé říkají, že Vitacit je jen chudá obdoba Kreysonu. Jak se na to díváš ty?
Kdybych byl samožer, tak bych si chválil, že Kreyson zůstává Kreysonem a Vitacit Vitacitem, někde pod Kreysonem. Je pravda, že Kreyson má větší výpravu, větší scénu. Ale Vitacit nevznikl proto, abychom točili další desky. Je to jen nostalgická vzpomínka. Nejenom pro nás, ale pro fanoušky, kteří by ty písničky už nikdy neslyšeli. Ti, co mluví, ať mluví, ale nás spíš zajímají ti, co nás poslouchají.
Proč ve Vitacitu nehraje víc starých členů? Oslovil jsi třeba Vencu Pokornýho, Michala Bohumela, Alberta Čížka?
To je složitá věc. Já nemám čas improvizovat. Každej, kdo zakládal kapelu, nevěděl do čeho jde, jak to pojede. Když jsme se o tom s Luďkem bavili, mě stačilo zeptat se jen Kuřete a Doda. Pokud vím, tak Vašek Pokorný odešel z Vitacitu před x lety a sám se rozhodl, že se bude věnovat rodině. My potřebujeme člověka, který má našlápnuto. To je jako kdyby na mistrovství světa ve fotbale vyjel borec, který deset let nekopal.
Máš s Vitacitem ambicióznější plány?
Nemám. Rozhodně nemám. Jde jen o to zahrát si písničky, které lidi znali od komunistů přes devadesátý léta. Plno kapel tady žije z minulosti, která byla neskutečně silná. Dneska se naše produkce pohybuje na úrovni středních podnikatelů, kteří jsou likvidováni monopolem. Dneska přijede Metallica, nacpe si peněženku a jede domů. A na koncerty pořád chodí ty samý lidi. Takže čím víc sem jezdí zahraničních kapel, tak to ubírá českýmu rock n´rollu. Vždyť i Kabát hraje jednou, dvakrát za rok.
Může vůbec Kreyson a Vitacit vedle sebe dobře fungovat? Vydrží tvoje hlasivky ten nápor?
Já si to přímo vychutnávám...
Podíváme se trochu do historie. Kdy sis vlastně uvědomil, že chceš být muzikantem?
To už je daný. Když se podívám na fotky ze školky, kdy nám řekli vyberte si co chcete a jdeme se fotit. A já si vzal kytaru.
Jak na tebe působil velký svět Prahy osmdesátých let, když si tam přišel z okresní lounské kapely?
To je daný tím věkem. Mladej člověk chce prostě lítat. Tak si pamatuju, jak jsem spával na zemi u Luďka ve spacáku, když jsme přijeli třeba z Kolína. Vzpomínám na to hrozně rád. Jako když jsme hráli s Vitacitem a já jsem jel v posledním vagónu metra a tam stáli tři borci. Já jsem na ně tak koukal a říkám si: Kdo to je? Já je znám? A on to byl Bartoň s Vlasákem a Kvitou (tehdy hráči Citronu, pozn. aut.) a pak se mi zdál sen, že zpívám v Citronu a to jsem naprosto nechápal. Ale za rok jsem tam byl.
Tenkrát si údajně oznámil spoluhráčům z Vitacitu na pódiu, že odcházíš. Jak na to reagovali?
Byl prostě komunismus a fízlové se zajímali, co se děje, protože jsem neměl razítko v občance, takže když přišlo lano od Pařeza (Radim Pařízek, bubeník Citronu, pozn. aut.) s tím, že budu mít hotový přehrávky, tolik a tolik koncertů za měsíc... Samozřejmě, někdo může říct – hajzl, ale já v té době měl už manželku a dítě, takže by to asi udělal každej.
S Citronem si natočil „Radegasta“, což je milník českého metalu. Jaký máš dneska názor na tu desku?
Já když si vzpomenu na „Radegasta“, tak tam cítím Pařízka jako duchovního otce „Radegasta“. Radim všechno vymyslel, udělal výpravu, texty, vytvořil toho Radegasta. A já se od něj moc naučil, jaký je to mít komponovaný program, mít scénu. Já jsem mu říkal, že bysme si mohli dát na závěr nějakých deset koncertů „Radegasta“, protože ty písničky v podstatě už nikdy nezazní - „Kráska a Radegast“, „Schůzka s Radochem“. My s Kreysonem jsme dokonce hráli „Hon na Bluda“.
Pak jste plánovali desku „Vypusťte psy“ a ty jsi v polovině nahrávání odešel. To byly vztahy v Citronu tak zlý?
Strašidelný vztahy. Ta parta se rozdělila na Bartoně, Vlasáka, Kvita, Pařeza, jako starý a pak mě. Já jsem tam totiž udělal strašnou chybu. Dodo pořád chtěl se mnou hrát a já říkám, hele co kdyby s námi hrál Dodo, vždyť jak hraje ty beglajty, to je úžasný. Ale Kvita s Vlasákem to pochopili tak, že chci Kvitu vyhodit. Oni na mě, že jsem hajzl. Šel jsem za Dodem a říkám mu, hele Dodo, já kvůli tomu, že jsem řekl, jestli bys s námi nemohl hrát v Citronu, tak jsem to tam celý rozjebal. A on řekl: No a co se stalo. Vznikl Kreyson, no.
A to přišel tvůj majstrštyk - „Anděl na útěku“. Najednou jsi byl na vrcholu, v televizi vedle Karla Gotta. Jak na tuhle dobu vzpomínáš?
Byl jsem vedle Lucie, Teamu a Tublatanky, kapel, který dostali najednou zelenou. Zavedený hvězdy komerčního show byznysu totiž vůbec nevěděli co bude, takže udělali místo Teamu a Kreysonu. V tu chvíli lidi slyšeli „Čarovnou noc“ a „Vzdálenou“ třikrát denně a proto si na ni do dneška vzpomínají. To byla doba, na který žije Olympic, Turbo, úplně všichni. Dneska je to složitější a proto já považuju comeback Kreysonu za zázrak, protože máme padesát kšeftů přes sezónu, což je úžasný.
Hned po „Andělu“ se Kreyson začal rozpadat. Odešel Bob Vondrovic, odešel Dan Krob. Proč vlastně ti členové zmizeli?
Ve studiu mi producent Němec řekl, toho bubeníka už mi sem nevoz. Projebal tu pět tisíc marek, já už ho tu nechci vidět. Dneska bych se na to díval jinak. Desku by holt nahrál studiovej muzikant, a on by hrál live. A producent Němec neměl soucit s lidmi, kteří nepodávají výkony, jaký by podávat měli. A proto taky Bartoň nahrával všechny party a Dan Krob si na desce nebrnkl. Proto „Zlatýho chlapce“ nahrál Bartoň taky sám. Já jsem tenkrát tomu nevěřil, ale prostě to tak bylo. Do studia přijela kapela, a když někdo nestíhal, ať bubeník, klávesista, kytarista, tak se zvedl telefon a nahrál to někdo jinej. Prostě není čas...
Proč jsi hned po „Andělovi“ natočil sólovku „Zlatýho chlapce“, kterou de facto nahrál Kreyson?
Já si myslím, že to byla docela chyba. Myslel jsem si, že bude dobrý udělat s Kreysonem odstup dvou let na další desku. Dneska ale vím, že to nebyl šťastnej krok. Já už jsem pak nezachytil tu dobu. Jak v roce 1992 Guns n´Roses oznámili, že budou na Strahově, věděl jsem, že pořadatelé mají kontakty ven a že to sem najede. A jakmile to sem najelo, tak my jsme skončili na tancovačce pro sto padesát lidí. Teď si říkám, jestli bigbít zradil mě nebo já bigbít. Když jsme hráli po vesnicích a kolem mě v pětadevadesátým letěl půllitr, tak jsem věděl, že tohle už nechci. Kreyson byl bez scény, protože nafta byla tak drahá. Náklady šly hrozně nahoru a mániček ubývalo. Pak to ten bigbít zabalil úplně a začaly diskotéky. A já jsem přemýšlel, co s těmi starými písničkami, co jsme hráli s bráchou, když nám bylo patnáct, sedmnáct. Přijel jsem do Hannoveru za producentem Němcem a říkám mu, hele, já chci dělat Damiens. A on povídá, to je fantastickej nápad. Ale zároveň říká, jestli to bude bigbít, tak já to produkovat nebudu. A pak najednou přišli zpátky AC/DC a v celým světě se začal vracet heavy metal a rock n´roll. A jelikož se vezeme na tý celosvětový vlně, je tu zpátky Kreyson i Vitacit.
Byl Damiens tedy z tebe nebo z producenta Němce?
My jsme s bráchou chtěli z Damiens mít větší bigbít, ale nikdy se nám to nepodařilo.
Tenkrát se mluvilo o další desce Kreysonu - „Smrt mouchy“. Zbylo z ní vůbec něco?
Nebyla síla. Tady v tý zemi to prostě funguje tak, že Láďa sám sobě si vymyslí scénu a borec, který je kamarád a fanoušek Kreysonu ji nechá vyrobit a zaplatí ji. Desky se prostě neprodávají. Tenhle projekt byl v mý hlavě, věděl jsem jak bude znít, co tam bude za pecky, ale v tý době jsem neměl už sílu pokračovat. Byl jsem unavenej.
Oni i ti Damiens byli úspěšní. Ty jsi ale pak z hudební scény zmizel. Proč?
Já jsem se stáhl a nechtěl jsem nikoho vidět. Hrál jsem si na kytaru a stavěl studio. A do toho jsem se zamiloval. Do těch mašinek, magneťáků a tam jsem si liboval v té samotě. Je to jako když jdeš na ryby.
V roce 2004 jste s Radkem Krocem plánovali projekt Living Cross, což měl být moderní metal s křížkovským vokálem. Co se s ním nakonec stalo?
Pak jsem si řekl, že už jsem jeden název vymyslel, a to byl Kreyson, tak na co Living Cross. Než se ten název dostane do povědomí lidí, tak to chvilku trvá a dneska je těžký něco prosadit. Když řekneš Kreyson, tak je to každýmu jasný. Po zralý úvaze jsem řekl ne, nejlepší bude udělat Kreyson a ne Living Cross.
Když jsi vrátil Kreyson do hry, chtěl jsi odehrát jen pár koncertů nebo už tehdy jsi věděl, že to bude právoplatná kapela?
Začalo to akustickým projektem, se kterým vlastně s Radkem jezdíme a možná pojedeme i na zimu, navštívit kluby. S touhle verzí jezdíme po svatbách, kdy táta poslouchal Kreyson a kluk se žení a poslouchá Kreyson taky.
Mám na tebe poslední otázku. Dokážeš si představit, že by sis v hospodě sedl ke stolu, kde bude sedět Radim Pařízek a Miloš Dodo Doležal?
Já jsem s tímhle nikdy neměl problém. Kromě toho, že jsem byl ve studiu, tak jsem se nechal pokřtít a modlím se za lidi, kterým nerozumím a snažím se z nich vzít to lepší. Když by se mělo jednat o výsledek a tím je písnička, která potěší fanoušky, tak proč se nedomluvit. Jak říká Dodo – odpouštět ano, ale zapomínat ne. (smích)
|
