Pokud by se letos sestavoval žebříček těch nejsilnějších osobností rockové scény, já osobně bych hlasoval pro frontmana losangeleských Poison Breta Michaelse. A to vůbec ne proto, že se mu podařilo natočit pravděpodobně nejsilnější sólové album, které si to zamířilo k vrcholům žebříčků, ale proto, že takovou desku dokázal dodělat i přes své velice podlomené zdraví. O Michaelsovi je známo, že už od dětství trpí cukrovkou (což mu v době největší slávy Poison nebránilo v tom, že chlastal jako carský důstojník), ovšem letos jej postihlo něco mnohem horšího. Kolapsu a silnému krvácení do mozku rocker letos na jaře skoro podlehl. Jen co se trochu zotavil, vrhl se zpátky do práce. Jak do moderátorské, na stanici VH1, tak i do té hudební. Nejenže stále koncertuje s Poison, vydal i sólovku „Custom Built“.
Že se chystá něco většího dokázal už singl „Nothing To Lose“ s hostující současnou sexbombou Miley Cyrus. Singl vyšel ještě před Michealsovou hospitalizací a jeho tvář ve společnosti o generaci mladší zpěvačky znovu zdobila přední stránky hudebních i společenských časopisů. „Nothing To Lose“ měla být v podstatě výkladní skříní desky, ovšem tak jednoduché to není. V podstatě se jedná o typickou baladu, kterými si na přelomu osmdesátých a devadesátých let udělala jméno domovská Michaelsova kapela Poison. Stačí si poslechnout profláklou „Every Rose Has Its Thorns“ nebo „Theatre Of The Soul“ z podceňované desky „Native Tongue“.
Když už jsem zmínil asi nejslavnější věc Poison „Every Rose Has Its Thorns“, ta je na „Custom Built“ taky. Ovšem v countryové verzi, kde si překvapivě hlasy rozdělili Michaels s předákem post-grungeových 3 Doors Down Bradem Arnoldem. To je jedno překvapení. Druhé se ukrývá pod názvem „Go That Far“, což je věc, na které s Michaelsem spolupracoval Jason Miller z industriálně-metalových (!) Godhead. „Go That Far“ byl pilotní singl k Michaelsově kompilačnímu albu „Rock My World“. Miller skladbě dal dusavý industriální podklad, zahustil kytary, Michaelsův hlas prohnal skrz krabičku, čímž vytvořil jakýsi popový odstín nejlepších let Marilyna Mansona.
Zbytek je víceméně klasika. Ať už známá z alb Poison, tak s Michaelsových předchozích sólovek. Úvodní „Riding Against The Wind“ by klidně mohla být na jakémkoliv album Poison a ostudu by rozhodně neudělala, stejně tak uvolněná „Wasted Time“. Samotní Poison vždy trochu pošilhávali po country a sólová alba jejich vůdce s tímto stylem koketovala ještě mnohem více. To je slyšet i zde. Ve zmíněné coververzi „Every Rose“ nebo v takových „Open Road“ nebo „Rock n´My Country“.
V porovnání s minulými sólovkami působí „Custom Built“ pestřeji, ať co se týče hudby, tak i zajímavých hostů. Album je tak z dosavadních počinů nejsilnější. Přestože by mi byla milejší nahrávka domovských Poison (sóla C.C. DeVilla mi tady sakra chybí), rozhodně nepohrdnu ani tímto počinem.
|
