Mám rád Def Leppard. Velice rád si poslechnu i The Quireboys. Uznávám Iana Huntera a jeho Mott The Hoople, protože jejich hudba byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vcelku revoluční. Co ale nemám rád a co mě, kurva, pořádně sere, jsou alba, kde různí interpreti přehrávají staré skladby a jen si přihřívají polívčičku na cizí slávě. I když vokalistu Leppards Joea Elliotta člověk snad (s jeho miliony na kontě) nemůže podezírat z vypočítavosti a vidiny snadného výdělku (i když kdo ví, jak moc má náročnou manželku). Ale v poslední době se s cover alby roztrhl pytel a já už jsem na to nějak alergický. Vzpomeňme na Vince Neila, L.A. Guns nebo třeba na Poison, Elliottovy domovské Def Leppard, či chlíváky Six Feet Under. No nic, nechme tenhle negativní fakt za dveřmi a podívejme se pod pokličku desky „My ReGeneration“ projektu Down n´Outz.
Kapelu Mott The Hoople jsem na počátku nezmínil jen tak náhodou. Přestože ani jedna ze skladeb, jenž deska obsahuje, nepochází z repertoáru Mott The Hoople, všechny jsou s touto legendou úzce spjaté. Buď je má na svědomí formace Mott, která byla, ač krátkodechým, avšak přímým pokračovatelem Mott The Hoople, nebo pocházejí z pera kapely British Lions (což zase byli Mott The Hoople bez Iana Huntera) nebo přímo, a to v největší části, ze sólové dráhy frontmana Mott The Hoople Iana Huntera.
Jak jsem již přiznal, nemám rád cover alba. „My ReGeneration“ může ale být jednou z čestných výjimek. Nejedná se, jak již bylo výše zmíněno, o splácaninu z kapel, které náhodně vybral juke-box, ale o citlivě zvolenou kolekci skladeb, které mapují post-Hoople období, které jsem stejně důležité a inspirativní jako samotná kariéra kapely Mott The Hoople. Z desky je vidět, že jak Elliott, tak jeho spoluhráči, převážně z kapely The Quireboys, mají skutečně hudbu Iana Huntera rádi, a že to byl právě tento, dnes jedenasedmdesátiletý umělec, který formoval jejich hudební vkus.
Ne, deska neobsahuje hity, jako bylo třeba „All The Young Dudes“ (vyšla v otřesné verzi na „Tattooed Millionaire“, debutové desce Bruce Dickinsona). Ale když se na album zaměříte, tak každá ze skladeb může být hitem na vaší soukromé diskotéce. Skladby jsou roztančené, radostné, velice dobře zahrané, zpěvné a dle mého i dobře vybrané. I proto má „My ReGeneration“ alespoň trochu smysl. Žádná z věcí na albu obsažených není mladší třiceti let. A proto dát jim moderní zvukový kabátek s výtečnými pěveckými i instrumentálními výkony není od věci. Když na to tak koukám, je to asi nejlepší cover album letošního roku. Vince Neil promine...
|
