Je to k nevíře, ale je to už dvacet let, co svět přišel o jednu z nejzásadnějších ikon punkové scény sedmdesátých, respektive post-punk-gotické scény let osmdesátých. O Stiva Batorse. Ten za dosud pořádně nevysvětlených událostí zahynul v pařížských ulicích, kdy skočil pod kola jednomu z taxikářů. Bators zemřel krátce poté, co si prohlédl hrob jednoho ze svých největších idolů – Jima Morrisona. S ním toho měl společného mnohé. Ať už nezřízený způsob života, kdy se rozhodně nezříkal alkoholu či drog, tak způsob vyjadřování, ale především dopad na rockovou scénu. Přestože nikdy nedosáhl Morrisonovy výše, stal se Bators jedním z duchovních otců newyorské punkové scény. Uznávali ho jak staří punkeři, kteří měli jeho songy doma hned vedle klasických skladeb Television, Ramones či Richarda Hella (pamatujete na „Blank Generation“?), tak nová punková vlna z Anglie, ale i nově nastupující glampunkové hvězdičky typu Hanoi Rocks.
Jméno Stiva Batorse (vlastně Stevena Johna Batora) bude vždy spjato s newyorskou punkovou legendou The Dead Boys. Přestože už mu v roce 1976 bylo sedmadvacet let (člověk by řekl, že v těch letech už mohl mít rozum), vrhl se Bators po hlavě do nově vznikající punkové scény. Prostředí New Yorku bylo tehdy imponující. Kolem legendárního klubu CBGB´s (ve skutečnosti tehdy špeluňka o velikosti průměrného obýváku obývaná feťáky a bezdomovci) se začali hemžit lidé, kteří se v letech příštích měli stát mluvčími Generace X – Joey Ramone, Patti Smith, Richard Hell, Johnny Thunders. A mezi nimi právě Bators. Všichni už měli kapely. Bators se tedy dal dohromady s dalšími čtyřmi vyvrhely na okraji společnosti – kytaristy Cheetah Chromem a Jimmym Zeroem, basistou Jeffem Magnumem a bubeníkem Johnnym Blitzem. A Dead Boys byli na světě.
Existovali však jen krátce. Stejně jako celá punková scéna. Vrchol samozřejmě zažili v roce 1977, kdy jim vyšla deska „Young, Loud And Snotty“, což byla třaskavá nálož divokého punku vstřebávajícího začínající hardcorové vlivy, ovšem nepostrádající i melodické nápady. Hned tři skladby z toho alba – konkrétně „What Love Is“, „Not Anymore“ a „Ain´t Nothin´ To Do“ se objevili na sólových počinech Batorsova pravděpodobně největšího obdivovatele, zpěváka Hanoi Rocks Michaela Monroea. Deska v punkových kruzích vzbudila docela rozruch. Ovšem co si budeme povídat, to tehdy ostatně každá solidnější punková nahrávka z roku 1977.
A Dead Boys kuli železo dokud bylo žhavé. Třičtvrtě roku po „Young, Loud And Snotty“ se objevila druhá deska - „We Have Come For Your Children“. Jenže za tu dobu se toho změnilo požehnaně. Punk, jako trendová záležitost, zmíral na úbytě posluchačského zájmu a proto druhá deska Dead Boys trochu zapadla. Je to škoda, protože „We Have Come For Your Children“ je oproti „Young, Loud And Snotty“ vyzrálejším albem (možná to je u punkových desek problém). Počin se sice neodchýlil do řízných punkových temp, jako u titulní „3rd Generation Nation“, ale na druhou stranu obsahuje až hardrockovou „Ain´t It Fun“. Ta se paradoxně stala hitem o patnáct let později, kdy ji na své album coververzí „The Spaghetti Incident?“ umístili Guns n´ Roses. V té době byl už Bators tři roky po smrti.
Konec The Dead Boys byl rychlý. V polovině roku 1979 už bylo po všem. Zbyl jen nahraný koncert z března 1979 z klubu CBGB´s, který o dva roky později vyšel pod názvem „Night Of The Living Dead Boys“. To už ale Bators měl venku své první sólové album „Disconnected“. Tolik se odlišující od toho, co dělal se svou mateřskou kapelou. Přestože se na desce objevuje několik skladeb The Dead Boys v živém provedení, zbytek je mnohem učesanější, prost punkové neurvalosti, on to více plný melodických nápadů. Deska stojí především na dvou skoro popových kompozicích - „Make Up Your Mind“ a „Million Miles Away“, které jakoby předurčovaly další kroky tohoto talentovaného, ovšem stále více se v drogách a chlastu topícího, umělce.
Bators ale ukázal, že na odpis ještě není, i když řada osobností z newyorské scény (kteří se závislostí dokázaly zbavit), to viděla jinak. Bators ale koncem roku 1981 dokázal zformovat jakýsi all-stars band The Lords Of The New Church. V řadách kapely je možné zaregistrovat kytaristu The Damned Briana Jamese, basistu Sham 69 Davea Tregunnu a bubeníka Nickyho Turnera (ex-The Barracudas). Hned první deska se stala hitem. Po úderném singlu „New Church“ přichází eponymní debut, který dopředu táhnou dva post-punkové hity „Russian Roulette“ a „Open Your Eyes“. Právě na nich je zřetelně slyšet, jak se za pět let, od debutu The Dead Boys, Bators skladatelsky vyvinul. Od vzteklého pankáče, ke skoro až poprockovému umělci. Debut hned následuje druhý počin „Is Nothing Sacred?“ s další várkou hitů v podobě „Live For Today“, „Dance With Me“ a „Black Girl White Girl“. Na dnešní dobu raketové tempo si ale vybírá daň v podobě další desky „The Method To Our Madness“. Ta obsahuje jen jeden výrazný hit a to věc „I Never Believed“.
Poté se nad Lords Of The New Church pomalu zavírá hladina. V roce 1985 vychází výběr „Killer Lords“ s coververzí Madonny „Like A Virgin“, pak už jen živák „Live At The Split“ a pak už je definitivní konec. A také poslední otisk Batorsova hudebního umění. V dalších letech, zejména po jeho smrti se objeví ještě řada různých výběrů, reedic, demosnímků (povětšinou nevalné kvality), ale pro nás je důležité, co stvořil za svého života.
|
