Jméno Johna Noruma snad není třeba představovat. Kytarista, který na sebe upozornil nejen svou ekvilibrisitickou hrou, ovšem není jen ten člověk, který v roce 1986 nahrál „The Final Countdown“. Je to také po léta úspěšný sólový umělec, jehož desky se tak diametrálně liší od zmíněného megahitu jeho domovských Europe. Je to člověk, který v minulosti spolupracoval s takovými veličinami jako je Glenn Hughes (ex-Deep Purple), Peter Baltes (Accept), Mikkey Dee (Motörhead) či Simon Wright (ex-AC/DC, Dio). A je to také umělec, který nabízí v současné době svou novinku „Play Yard Blues“. Desku, která jej svým rukopisem ještě více oddaluje tvorbě jeho domovské formace, zejména z osmdesátých let. Aby také ne, „The Final Countdown“ považuje Norum za největší omyl své kariéry.
Mnohé napovídá už název. Ano, hlavní slovo na albu mají bluesrockové kytary. Norum jako kdyby chtěl dokázat, že je v něm mnohem více, než kdy mohl předvést v Europe. Proto zuřivě sóluje s pevnou rytmikou za zády, sází jeden tvrdý riff za druhým a nezapomíná ani na melodické vyhrávky. Hned úvodní „Let It Shine“ je tvrdé blues ve středním tempu, které se po dvou minutách láme do jakési zasněné atmosféry, do které Norum sází vpichy kytar, kterými chtě nechtě připomene bluesové chvilky desky „It´s Five O´Clock Somewhere“, debutu Slashova projektu Snakepit.
„Play Yard Blues“ nikam nepospíchá. Za jedinou skutečně rychlou věc se dá označit předposlední „Born Again“ a za svižné dvojice „Got My Eyes On You“ a „When Darkness Fall“. Zbytek se ubírá ve směru syrového blues, ztvrzeného od podlahy zahranými kytarami, což vrcholí v závěrečné titulní instrumentálce, za kterou by se snad nestyděl ani takový Gary Moore. Norum, stejně jako u ostatních sólových desek, nevsadil jen na své věci. Coververze zde najdeme hned tři. „It´s Only Money" od Thin Lizzy se samozřejmě dala čekat, protože právě irskou legendu označoval Norum za jeden ze svých největších inspiračních zdrojů. Méně očekávané jsou další dvě „Ditch Queen“ od Mahagony Rush a „Travellin´ In The Dark“ od Mountain. Ale ani ony nijak nenarušují celistvost desky.
Když už jsem zmínil toho Slashe, tedy respektive jeho projekt Snakepit, tady se nabízí srovnání nejvíce. Oba jsou, jak se dnes říká „true guitar hero“, oba jsou odchovaní na blues. Oba své nejslavnější chvilky zažili ve svých domovských kapelách (u Slashe tím samozřejmě míněno Guns n´Roses). Ovšem, když vykročí vedle, už to není úplně ono. Oba pochopitelně hrát umí, ovšem horší už je to se skladatelským potenciálem, kdy se svým mateřským podnikům zdaleka nevyrovnají. Navíc na „Play Yard Blues“ (což Slash pochopil) trochu rušivě působí Norumův nemastný, neslaný zpěv. Vokální situaci tak ve dvou skladbách - „Got My Eyes On You“ a „Born Again“ zachraňuje hostující bývalý vokalista od Michaela Schenkera Leif Sundin.
Chcete-li tedy precizně nahranou kytarovou desku, opírající se o základy blues a rockové hudby všeobecně, nemůžete s „Play Yard Blues“ sáhnout vedle. Ovšem očekáváte-li album ve stylu Europe (zejména hity typu „The Final Countdown“, „Carrie“, „Superstitious“ nebo „Prisoners In Paradise“), nechte „Play Yard Blues“ ležet.
|
