Déšť, déšť a zase déšť. Přesně takhle by se dal stručně charakterizovat sedmnáctý ročník dnes již kultovního festivalu Czech Rock Block, který se každoročně koná na Velké louce v Plasích. Přestože počasí bylo skutečně takové, že by člověk ani psa nevyhnal, lidí se ze svých domovů dobrovolně vyhnalo vcelku dost. I když samozřejmě návštěvnost vinou rozmarů přírody pravděpodobně nedosáhla čísel z předchozích let, lidí se nakonec sešlo přes dva tisíce. A většině déšť, který po celý hlavní den skrápěl jejich těla, vůbec nevadil.
Večírek pro nedočkavé začal už v pátek v sedmnáct hodin. Obloha celý den nevěstila nic dobrého, ovšem v momentě, kdy začala své vystoupení první festivalová kapela Nucleon, začalo kapat. Pětici hrající řízný heavy metal to nevadilo. Své skladby si užívali do sytosti a i přes textové krkolomnosti (zejména ty o „lítém Nucleonovi“) zahájili festival skutečně s pořádnou dávkou grácie. Následující Artur předvedli přesně to, co se od nich očekávalo. Pravěký bigbít s knedlíkem v kapse, který ale stále má hrstku svých příznivců rekrutujících se zejména z řad kamarádů kapely. Nasazení Arturu bylo obdivuhodné i přes repertoár totálně zamrzlý v minulém století. Porcí moderny se zase návštěvníkům, kterých už utěšeně přibývalo, ohlásili plzeňští Maelström. Ti těží zejména z hlasového projevu Vasila Kobana, který jasně nabádá ke srovnání s Arakainem, i když hudba Maelström je spíše příbuzná se Škworem.
Začíná se stmívat, z nebe crčí na zem provazy deště a na pódium nastupuje chebská Pandemia. Ta okamžitě rozjíždí prvotřídní deathmetalovou show, která kapelu katapultovala mezi evropskou deathovou špičku. Jeden z vrcholů prvního dne. To se ovšem nedá říci o následujících Gallileo. Kapele tolik prolezlé všemi bigbítovými klišé až to tahá za uši. Řada lidí, kteří při Pandemii běsnili pod pódiem, se stahuje do pivních stanů a i když Gallileo podávají vcelku slušné instrumentální výkony, jejich celkový výraz je skutečně nepřesvědčivý.
A je tady vrchol dne. Na pódium nastupuje čtveřice Zdeno Pradlovský-Luděk Adámek-Radek Kroc a Pavel Kuře Hejč následována principálem Láďou Křížkem. Je tady Vitacit. Další sen mnoha fanoušků hudby osmdesátých let je vyplněn. Skladby jako „Iluze“, „To se nesmí stát“, „Drákula“, „Proč štěstí se mi vyhýbá“ nebo „Jen její láska tu zůstala“ psaly v osmdesátých letech historii a do dnešních dnů neztratili nic ze svého kouzla. Navíc když se Křížek hlasově skutečně překonával a i tak složité pasáže, které tyto věci obsahují, dával levou zadní. V tu chvíli se už pod pódiem mačkaly stovky lidí, kteří výkon Vitacitu náležitě ocenili. Ovšem jeden jediný přídavek show ukončil a fanoušci zamířili přes louku ke svým promočeným stanům.
Druhý, hlavní festivalový, den se počasí neumoudřilo. Spíše naopak. Od samého rána skrápěly proudy deště lidi, proudící na Velkou louku. Hrát se začalo už v devět ráno, kdy svůj set na B scéně odstartovala táborská deathmetalová partička Arachne. O pár minut později startuje i C scéna, kde začali řádit další deatheři Chimaera. Pomalu se připravuje i hlavní pódium, kde krátce po jedenácté hodině předvede svou více než půl hodinovou show kapela FaPL, neboli Filipes a Plaché laňe, nový projekt bubenického světoběžníka Štěpána Smetáčka. Formace, kde se Smetáček střídá na postech bubeníka a kytaristy, servíruje vcelku příjemný pop rock, který občas nahlédne do hardrockového hájemství. Čtveřici nechybí příjemné melodie, při kterých se pomalu diváci začínají pohupovat do rytmu.
První pařiči ale už míří pod pódium, kde se právě připravuje Zvlášňý škola. Pivní humor a primitivní texty kapely, která má na západočeských parketech vždy plno, mě v tu chvíli vůbec nevadí a sám se přistihnu, že mě Zvlášňý škola dokonce i baví. Došlo samozřejmě na osvědčené pecky jako „Hajzlbába“, „Fotbal“ nebo „Zdražili nám pivo“, což se líbí stále se zvětšujícímu okruhu příznivců pod pódiem.
Mary Cocaine kvůli nemoci nedorazili a tak na pódium nastupuje Interitus.
Kapela známá svým předskakováním léty prověřených jmen sází na symfonický doom metal, který mě osobně vůbec nebere a proto zhruba v polovině jejich vystoupení vypouštím. Na C scéně mají v té době vcelku plno heavymetaloví Greymon a na Béčku se zase soustřeďují fanoušci deathmetalu při vystoupení In Articulo Mortis.
Zpět na hlavní stage, kde se chystá jedna z největších českých punkových legend – Plexis. Petr „Sid“ Hošek, potácející se zákulisí se dvěmi lahvemi plzeňské dvanáctky v ruce, vysvětluje, že kapela hraje už třetí koncert za posledních čtyřiadvacet hodin, takže to asi nebude nic moc. Ovšem opak byl pravdou. Plexis vsadili na své známé hity jako „Půlnoční rebel“, „To“, „Špek“, „Báry“ nebo zahajovací „Calambre“ a spolehlivě roztančili publikum. A to, že Hošek místy zpíval falešně nikomu nevadilo. Je to punk, né voléééé?
Oproti energickému Plexisu působili následující Clou chladně. Muzikanti sice své party zvládli s prstem v nose, ale energie jejich vystoupení jaksi chyběla. A to poznali i diváci, kteří spíše jen netečně postávali a sledovali výkon kapely. Nakonec se rozhýbali až na závěrečnou hitovku „Island Sun“.
Strejda Tomáš Hájíček spíše než druida dnes připomíná Krakonoše, ale když se do toho hlasivkami opře, je to pořád starý dobrý Krucipüsk. Ten disponuje tolika hity, že při festivalovém setu se prostě posluchač nemůže nudit. Jen škoda, že nedošlo na pravděpodobně nejznámější věc „Láska je kurva“.
Aleš Brichta a jeho kapela jeli na plný plyn. Brichtovi to ten večer zpívalo vcelku slušně, muzikanti šlapali jako hodinky. Zejména v rychlejších věcech jako „Metalománie“ nebo „Deratizér“ se už fanoušci dostávali do extáze. Ovšem na vystoupení se projevila absence kláves Zdeňka Vlče, když úvod slavné „Dívky s perlami ve vlasech“ byl na kytaru zahrán skutečně nepřesvědčivě. Ovšem i tak Brichta fanoušky potěšil.
Po něm už nastupuje Citron. A začíná se „Radegastem“. Kapela je skvěle sehraná, Jarda Bartoň sází jeden tón za druhým a potvrzuje, proč je považován za jednoho z nejlepších tuzemských kytaristů. Pak ale nastupuje Stanislav Hranický a znovu se ukazuje, kde tkví slabina dnešního Citronu. V obou úvodních věcech „Radegast“ a „Hon na Bluda“ se snaží přezpívávat pasáže, které původně patřili Ladislavu Křížkovi a zoufale mu to nejde. Trápí se a trápí a především ve vysokých polohách shoří jako papírový čert. „Jeho“ věci z „Plni energie“ zvládá už lépe, takže taková „Zahradní slavnost“ nebo „Už víme svý“ nakonec jeho nedostatky alespoň trochu vyvažují.
Walda Gang je spíše o recesi. Jinak jejich vystoupení ani brát nejde. Skladby Waldemara Matušky ve slušivém rockovém kabátku přezpívané jak dvojníkem slavného umělce tak bývalým vokalistou Harleje Vláďou Šafránkem, na lidi zapůsobily a pod pódiem se zase tvoří docela velký kotel.
Láďa Křížek se na Czech Rock Blocku ukázal už v první den. Tentokráte ale nastoupil s Kreysonem, který soudě podle počtu lidí pod pódiem patřil asi k největším tahákům festivalu. Zpočátku jako by se Křížek šetřil. V úvodní „Oběti slávy“ se vůbec nepouští do svých typických výšek. Nechce se mu do nich ani v dalších věcech jako „Nechte mě bejt“. Ovšem čím více vystoupení pokračuje, Křížek si je jistý v kramflecích a spouští svůj pověstný ječák. A slavná „Čarovná noc“ je logickým vyvrcholením celého koncertu. Skoro mu nelze nic vytknout. Snad jen to, co už všichni vědí – absenci nových skladeb a druhé kytary.
Legendární Bonfire jsou v českých končinách vcelku dobře známí. A stejně tak jejich hity z osmdesátých let. A právě na tuhle svou slavnou éru parta kolem nerozlučné dvojice Claus Lessmann – Hans Ziller vsadila. Hrálo se nejvíce ze slavné desky „Fireworks“. Došlo na „Nevermind“, „Ready 4 Reaction“, „American Nights“ nebo „Sweet Obsession“. Bonfire předvedli precizní show, která jen potvrdila, proč je kapela řazena mezi evropskou hardrockovou špičku. Vystoupení korunovali skladbou „Sword And Stone“, kterou jim před dvaceti lety věnoval Paul Stanley poté, co se nějakým záhadným způsobem nevešla na kissáckou desku „Crazy Nights“.
Konec, šlus, ende? Ještě ne. C scéna sice už skončila, ovšem na Béčku řádí Rybičky 48, kde se pod pódiem sešla početná skupina, zejména náctiletých. Na hlavní scéně se mezitím připravuje poslední aktér sedmnáctého Czech Rock Blocku, tuzemský Škwor. Čtveřice předvedla přesně to, co se od ní očekávalo. Nic víc, nic míň. Na lidech už bylo znát, že jsou po celém dni znavení, ovšem na hity jako „Mý slzy neuvidíš“ nebo „Sraž nás na kolena“ v sobě vydolovali ještě zbytky sil.
Škwor končí, na Béčku dohrává letitá Fata Morgana a tím se uzavírá i celý sedmnáctý Czech Rock Block. Festival, který poznamenal déšť a nepříznivé počasí. Ovšem také festival, který už má tak legendární jméno, že jej rozmar „toho nahoře“ zas až tak nerozhází.
|
