Štvrtý raz privítala Josefovská pevnosť jeden z najlepších európskych sviatkov tvrdej hudby. Z roka na rok kvalitnejšie obsadený Brutal Assault písal pred pár dňami už svoj pätnásty ročník a line-up aj tento rok sľuboval mnohonásobné potešenie pre ucho aj oko. Potvrdil sa aj fakt, že táto akcia sa stala medzinárodne obľúbenou udalosťou (videli sme aj austrálske a mexické vlajky) a pre tých, ktorí tu zavítali prvý raz bolo určite príjemné zistiť, že si teoreticky môžu vychutnať každú jednu kapelu (čo ale nie je možné fyzicky) a nič im neujde. Areál sa zaplnil už v stredu a hľadať miesto pre stan bol vcelku kumšt. Odzrkadlilo sa to aj na otravných frontách na náramky – aj vďaka nim sme boli nútení stredajší warm-up zložený výhradne z plodov českých luhov a hájov oželieť, čo mohlo najviac mrzieť v prípade metalovej chiméry Abstract Essence a Prvního Hoře. Ak táto tendencia stúpajúceho počtu návštevníkov bude pokračovať, budem zvedavý, ako sa to bude riešiť o také dva roky (už teraz bol v pevnosti nátresk).

S dovolením teda začneme štvrtkom. Predpoveď zahŕňajúca už aj prehánky sa chvalabohu nevyplnila a celý deň sme si mohli užívať striedavo slnečné a zamračené počasie bez vážnejšej hrozby z nebies. Prvá lastovička, ktorú sa mi podarilo zhliadnuť, nezanechala práve najlepší dojem. SHORT SHARP SHOCK pôsobili rozpačito, ich thrashing s hardcoreovým (veľmi nepríjemným) vokálom pôsobil neotesane a bezforemne. Vďaka technickým problémom sa navyše hneď v úvode programu vytvoril takmer polhodinový sklz. To domáci MINORITY SOUND boli oproti nim oveľa zohranejší, ich set nepostrádal náboj a behom pol hodinky, ktorú dostali k dispozícii, im človek aj schuti zatlieskal. Rozhodne slušný výkon, na ktorý nadviazali na vedľajšom stage exotickí DEMONIC RESSURECTION. Indický death/black človek len tak nepočuje, a tak by bol hriech nepokochať sa. Chlapi hrali s veľkým nasadením, frontman neustále publikum hecoval, mohol si však odpustiť rozpačito znejúce otázky medzi skladbami (are you feeling sexy?). Ale sečteno, podtrženo, na dynamický set počestných pocestných z ďalekých krajov sa pozeralo dobre.

Ráno jsem neměl mnoho času, ale přeci jen jsem se chtěl podívat alespoň na jednu kapelu, než budu muset odejít do města a tak jsem dorazil akorát na rozehrávající se AFGRUND. S těmito švédskými maniaky jsem přišel do styku prvně a velice příjemně mě překvapili. Jejich grind/deathové postupy byly svěží, neokoukané a v kombinaci s živelnou formou všech tří muzikantů se postarali o výbornou podívanou všem přítomným. Finští ROTTEN SOUND mě za odloženými BONDED BY BLOOD nenechali truchlit dlouho. Jak to tak vypadalo, patnáctý ročník pro mě měl být ročníkem grindových objevů. Nabuzený jejich rychlou smrští, chystal jsem se zklidnit u pódia, kde měli hrát TRAIL OF TEARS. Zde si konečně přišli na své i milovníci všeho melodického, odpůrci všeho chaotického. Na odiv byla dány především skladby z posledních dvou alb, na kterých skupina jemně koketuje i s black metalem. "Existentia" a loňské "Bloodstained Endurance". V dobré polovině jsem se však vzdálil, abych stihl první kapelu, na kterou jsem se již dopředu doopravdy těšil. Na scéně patřící Metalshopu se připravovali thrasheři SUICIDAL ANGELS. Zahráli set složený především z posledního alba "Sanctify the Darkness" a seznámili nás i se songem z připravovaného alba. Ten až do konce zůstal zřejmě nejrychlejším kusem a sám jsem i díky tomu na jejich novinku velice zvědavý. THE BLACK DAHLIA MURDER dali podnět k dosud největšímu kotli. Není se čemu divit. Jejich metalcorová agrese s celkem promyšlenou kompozicí musela nakopnout každého, třebaže death a metal cory doposud pohrdal. I tak měli ale poměrně řidší publikum, než by si bývali zasloužili. Hodně lidí již nedočkavě čekalo na legendární OBITUARY. Nechci se fanoušků této grupy nijak dotknout, jako klasiky je plně respektuji, nicméně pro mě je tato banda jedna velká jednotvárná nuda. To se mi bohužel potvrdilo i naživo, kde jsem ani přes dobrý zvuk nevydržel až do konce. Však očekávání skalních fanoušků podle ohlasů naplnili do sytosti. Po nich následující ENSIFERUM celkově odlehčili atmosféru. Ze všech stran byly slyšet plky o hudbě pro dětičky a o moderní folkové vlně, se kterou nechce mít nikdo nic společného. Něco na tom všem bude, ale řekl bych, že zrovna tato kapela je v tom tak trochu nevinně a je bezdůvodně házena do jednoho pytle s valnou částí folkmetalových "novátorů". Přispěla k dobré náladě, člověku bylo hned pěkně do skoku. K celkové atmosféře přispěl i dobrý zvuk, který nebyl na Jägermeister stage zrovna samozřejmostí. Celkově se mi zdálo, že pódium patřící Metalshopu mělo kolikrát mnohem lepší ozvučení.

Nenápadný favorit
To pokiaľ ide o mňa, viac menej nezúčastnene som trištvrtehodinku Ensiferum odstál na značke bez solídnej príležitosti čo i len raz zatlieskať a ako sa blížila ôsma večerná, nenápadne som sa vzďaľoval na prírodnú tribúnu. Odtiaľ som si plánoval vychutnať GOJIRU, prvé meno, ktoré ma na súpiske festivalu skutočne zaujímalo. Technicky dobre disponovaní Francúzi miesto mečov, dýk a chľastu prichádzajú historickú pevnosť dobiť tak akurát dlhou porciou death/thrashu s progresívnou nátierkou. Bol som zvedavý, ako vyznejú naživo značne technické skladby, kde spackaný zvuk narozdiel od predchodcu všetko bezpečne pochová, a hľa – zrel som energické, sústredené vystúpenie Duplantierovej družiny, ktorá si svojich 40 minút slávy náležite užila. Frontmanov vokál je live s obsahom CD neporovnateľne živelnejší, plnokrvnejší. Sýte riffy zneli na tribúne božsky a napriek komplikovanej rytmike nešlo nepodupkávať si nohou. Vskutku šmrncovné predstavenie, ktoré malo permanentnú odozvu v podobe lesu rúk zľava aj sprava a osobne ho radím k jednému z najvydarenejších na festivale.

Nastupujúca SEPULTURA, ktorá si v programe vymenila miesto s grindermi LOCK UP, predviedla skvelý, živelný set, ktorý som zvedavo celý sledoval z tribúny. Chalanom to spolu očividne šlape a pri výkonoch Derricka Greena, ktorý už je dávno prijímaný ako riadny člen a plnohodnotná náhrada za Cavaleru muselo thrasherské ucho chrochtať blahom. Sympatický výkon a veľké plus odo mňa ako nezaujatého pozorovateľa. Tento status u mňa platil aj pri nástupe ďalšej zaoceánskej hviezdy – FEAR FACTORY. Povedať môžem iba toľko, že sa z tribúny veľmi dobre pozeralo na to, ako im obecenstvo zobe z ruky. Zvuk bol snáď jedným z najlepších za celú dobu festivalu, Burton C. Bell vrieskal ako o život a celá hodinka mi veľmi príjemne bez výraznejšej straty pozornosti dosť rýchlo ubehla. Californským to v ten večer jednoducho vyšlo.

CHILDREN OF BODOM, vzhledem k tomu, že jsem od nich žádný okouzlující výkon nečekal, nezklamali. Nejen že jim chyběla energie, ale zároveň jejich vystoupení provázelo hodně problémů se zvukem. Klávesák se neslyšel a jeho hra i navenek zanikala v kytarách a bicích. Daleko víc jsem se těšil na extrémní klasiky GORGOROTH, kde jsem zažil obrovské zklamání. Jestli měli COB špatný zvuk, tak norští neznabozi jej měli přímo příšerný. Všechno přehlušovala basa a kopáky. Songy se slévaly v jeden celek a bylo velkou obtíží i pro největší fanoušky určit, co že to zrovna hrají.

...please, let me die in solitude
Monotónne pôsobiaci set nenapraviteľných (tragi)komikov GORGOROTH som veľmi rád prenechal kolegovi a zachytil som iba jeho fragmenty, aj to len preto, že sa očividne oproti plánu natiahol. Keď tí veľmi zlí ujovia s nábojovými opaskami, armádou klincov a iných pre trve evil norwegian black metal nevyhnutných propriet vysublimovali, zraky prítomných sa upreli presne tam, kde sa o chvíľku objavil Leif Edling so svojím sviečkovým sprievodom. CANDLEMASS dostali celú hodinu a nenechali milimeter nevyužitý. Hralo sa striedavo z novších a starších záležitostí, celý set zdobili dve veci –perfektný, hrubý a prierazný gitarový zvuk a neprekonateľný Robert Lowe, ktorý bez problémov zaspieval všetky výšky na úrovni štúdiovej tvorby a dokonca si bol sám sebou tak istý, že si neváhal niektoré party pretiahnuť podľa ľubovôle. Spolu s Leifom sa v rozpore so zameraním ich muziky hlavne dobre bavili, Rob predvádzal patetické doomové pózy, ktoré sa mu dali prepáčiť, lebo nevyzneli v kontexte s hudbou až tak trápne. Škoda len nepochopiteľných prestrihov na plátne, ktoré bralo rytmickú gitaru a divákov v momentoch, keď Lars Johansson zažíval nad vlastnými (šťavnatými a bezchybnými) sólami orgazmy. To, čo si obecenstvo neúnavne pýtalo, v závere pochopiteľne prišlo. Legendárna „Solitude“ z debutového albumu ukončila jedno z najlepších vystúpení a pocit príjemného mrazenia ma dobiehal ešte aj v stane.

Na DESPISED ICON jsem se těšil jakožto na jeden z očekávaných vrcholů celé akce. Jak já deathcore nemám mnoho v lásce, DI díky jejich hudbě plně uznávám a tím víc mě zarazilo, když dobré tři měsíce před BA ohlásili rozpad kapely. Naštěstí všechna vystoupení nechali bez odvolání a tak jsem si je mohl alespoň poprvé a naposled v to páteční ráno užít. Nevím jaké mají důvody ke konci, ale na pódiu z nich vyzařovala přímo živelná energie. Bylo vidět že je to baví, že do hudby dávají všechno. Tak sakra kluci, proč? Třeba si to po zaslouženém bouřlivém ohlasu josefovského publika ještě rozmyslí. :) Po jejich setu jsem byl již značně zdrchaný a na GWAR jsem se šel podívat jen z čiré zvědavosti. První písnička, jedno velké divadlo (však u nich je to záměr, tak se to dá ještě pochopit) v předních řadách díky stříkajícím proudům "krve" nezůstala jediná nitka suchá. Stačilo, víc jsem vidět nemusel.

Článek vznikl díky vydatné spolupráci Martina a Moonroota

www.brutalassault.cz

foto: ilustračné