Nemohli sme sa tomu vyhnúť úplne, to nám bolo jasné a môžeme si gratulovať, že to dopadlo len takto. Výdatné nočné požehnanie z neba nám ráno dalo zabrať. Rutinná prechádzka na toalety (prípadne sprchy) sa zmenila na pravú Josefovskú rally, kde ste na podrážky pribrali niekoľko kíl blata, časti hlavného kempu sa zmenili na ryžové polia a vôbec bolo príjemne. S radosťou som na súpiske vynechal prvé dve mená a na odporúčania som sa do areálu dočľapkal a došmýkal na Poliakov LOST SOUL. Death metal nikdy nebude pre mňa číslo jedna, tobôž nie technický, opäť sa však potvrdilo, že koncert a CD nemožno zrovnávať. Energické vystúpenie so síce nie práve stopercentným zvukom, no vzhľadom na hodinu, ktorá im prischla, slušnou atmosférou. Rád som zatlieskal. To žánrovo (ako tak) spriaznení Taliani SADIST, ktorí sa v Josefově po dvoch rokoch ukázali znovu, už nevyzneli tak zaujímavo. Príšerne vystrelené bicie sa po prvej skladbe znormalizovali, celý čas ma však úspešne ničili najmä klávesy, ktoré tam podľa môjho názoru nemali vôbec čo robiť, iba ak zakrývať nedostatok zaujímavých momentov. Nechcem zatracovať, svoj okruh verných si našli, zrejme na tom teda niečo bude, mňa ale nabudúce vynechajte.
V sobotu přicházím až na BARREN EARTH, na které jsem se skutečně hodně těšil. Tahle mladá melodicky death metalová naděje má obrovský potenciál a velice rychle jsem si jejich muziku oblíbil. Jaké pak bylo zklamání, když jsem zjistil, že byli díky obřím manévrům, které se pro patnáctý ročník Brutal Assaultu staly charakteristickými, již podruhé přesunuti místo zrušených AHAB až na závěr celého dne a na jejich místo dosazeni black metaloví symfonici BAL-SAGOTH. Já tuhle kapelu nikdy neměl mnoho v lásce. Však věděl jsem, že v jistých kruzích patří k velice oblíbeným a uznávaným celkům, tak jsem doufal, že mě třeba dokáží zaujmout svou živou prezentací, avšak žádné překvapení se nekonalo. Celý set byl pro mě jednou velkou nudou ať už to tak někdo vnímal, nebo ne. Zvuk byl příšerný, čisté party zněly jak z playbacku, kytary se totálně ztrácely. Na to, jaké měli BS velkohubá prohlášení před koncertem, to byla opravdu slabota. Zvuk jim musíme samozřejmě odpustit, s tím kapela nemohla nic dělat. Chuť jsem si vzápětí mohl spravit na technických amerikánech ORIGIN. Byl jsem hodně zvědavý na nového vokalistu, který nahradil odchozího Leeho. Trochu jsem se bál zklamání, avšak neměl jsem jediný důvod k obavám. V půlhodinovém setu nás "Maniac" dokázal přesvědčit, že za svým předchůdcem nezaostává ani v nejmenším.
Keď zo včera presunutí BAL-SAGOTH spustili prasácky (ne)nazvučený sympho-black s rádoby epickým feelingom, zanechal som im na pozdrav zopár kyslých ksichtov, dve zalomené ruky a upratal sa tam, kde môj vkus nebude trpieť. Naspäť som prikvitol, keď set Nemcov GRAVEWORM bol približne v polovici. Skúsenosti s ich melodickým blackom sú minimálne, a tak som po očku sledoval, či niečo pamätihodné z nich vypadne, nedočkal som sa ale momentu, ktorý by stál za zmienku. Vcelku nudný set s nálepkou „pre skalných“.
MADDER MORTEM prostě nehrají hudbu, která by byla vhodná k živé prezenci. Vím, plno lidí se se zpěvačkou Agnete M. Kirkevaag spokojeně pohupovalo do rytmu, ale pro mě naživo ztratili veškeré své studiové kouzlo, které lze vychutnat jedině v klidu v křesle a hrnkem horkého kafe.
Pán kolega, uvedom si, že MADDER MORTEM je špeciálna záležitosť pre svojím spôsobom divných medzi divnými, ktorá Ti okrem zdvihnutého obočia nemusí dať nič viac, ak nemáš hudobný vkus istým spôsobom pokrivený. A to bol práve môj prípad. Nórski podivíni boli v mojom zozname podčiarknutí červenou farbou. O štvrť na štyri sa pred nás postavila speváčka Agnete moletnejšieho výzoru. Na moje mierne sklamanie sa severania k starším kusom vôbec neodhodlali a ostalo len pri výbornom novom albume „Eight Ways“. Zvuk vcelku obstojný, Agnete zahnala moje obavy do kúta a gradovala vokálne linky presne podľa mojich mokrých snov, i keď bolo vidno, že sa pri tom neraz riadne zadýchala. Dosť dobre nechápem zaradenie príliš pokojnej „When Dream And Day Unite“, poriadne sme sa však vybláznili v záverečnej hurónskej „Different Kind Of Hell“. Akási familiárna atmosféra sprevádzala celý set, Agnete obdarovávala obecenstvo milým úsmevom dobrej tety a chýbalo už len, aby nám za jazdy upiekla jablkovú štrúdlu. Spokojnosť.
MOONSORROW dostali k dispozícii ani nie 40 minút. Dalo sa teda očakávať, že kvôli megalitickej stopáži ich novších skladieb sa bude hrať stará tvorba. Na úvod spustili „Jumalten Kaupunki“. Nekritický obdiv k ich tvorbe ma už pred časom prešiel, keď sa však človek pozeral, ako sa do muziky vkladajú, nebol dôvod netlieskať. Bolo vidno, že narozdiel od takých štvrtkových Ensiferum dokážu hrať pagan metal takým („serióznejším“) spôsobom, aby nevzbudzovali pobavený dojem. To síce skôr vyvracala záverečná juchačka „Pakanajuhla“, tá ale nič nezmenila na tom, že ma Fíni zaujali aj naživo a nemám prečo ľutovať.
No a teraz sa nám zatajil dych. Predstúpiť mal Justin Broadrick, exekútor ambientno/post-rockovo všelijakého, len nie obyčajného projektu JESU. Vystačil si s basákom, samplovanými bicími a svojimi siedmimi strunami, pričom s ich zvukom nedošiel za celé svoje vystúpenie k spokojnosti. No a o nich to vlastne celé bolo. Fascinovaný som po celý čas sledoval, ako sa mu svet zúžil iba do rozmerov odpovedajúcich veľkosti elektrickej gitary. Striedajúc hrubé ťažkotonážne riffy a rozsiahle post-rockovo brnkajúce melodické plochy, začal sa čoskoro potiť a bolo vzrušujúce pozerať sa, ako je zabraný do svojej gitary, ignorujúc kvapkajúci pot zo špičky nosa. Za celý čas povedal snáď 5 slov a na konci sa za búrlivého potlesku nás pred pódiom všetkým skromne poďakoval. Mal som zážitok nielen z muziky, ale aj z toho zvláštneho človeka. Celý set zahŕňal časť 49 minútovej kompozície „Infinity“ a skladbu „Ruined“ z EP „Heart Ache“ . Atmosféru pokazilo len denné svetlo a nedočkavý basák, ktorý po odohraní svojho posledného tónu začal zmotávať vlastné káble, pričom Broadrick sa so svojím miláčikom ešte dobré 3-4 minúty hral. Kolem a kolem ale išlo o jedno z najimpresívnejších predstavení pätnásteho Brutal Assaultu.
Večera s kabaretom
Po mäsožravcoch MACABRE prišiel čas na jednu z gurmánskych špecialít. Obával som sa prepadáku, pretože nazvučiť a zosúladiť všetky potrebné nástroje mohla byť vcelku robota a záležalo aj na tom, akú formu bude mať speváčka Ann-Louice Lögdlund. Žiadne negatívne predtuchy sa našťastie nepotvrdili. Všetci sme si užili brilantný zvuk a absolútne praštené songy podporené podobne ujetou kabaretnou šou, ktorá v kategórii pódiovej prezentácie nemala na celom festivale obdoby. Potvrdí aj partička Slovákov predo mnou, ktorá si schuti „zatancovala“ a takmer si privodila úraz. Set samozrejme zahŕňal položky z oboch albumov, Ann-Louice zvládala operné polohy s prstom v nose, Johannes hrou na čelo otváral prítomným ústa a hádzal pri tom ksichty, ktoré ho stavali do role šialeného klasicistického virtuóza v amoku. Za zmienku stoja aj gitaristove hlášky. Začať koncert po predstavení MACABRE vetou „And now, something completely different“ bola šupa. No a ja...ja som sa na Švédoch DIABLO SWING ORCHESTRA kráľovsky bavil. Za zmienku stojí, že sa táto potrhlá partia musela na pódium vrátiť, lebo sme neúnavne vytlieskavali. "Thank you, guys, you all are awesome". Áno, my vieme. Ak ma totiž pamäť neklame, toto sme už nikomu inému neurobili. Necháme si líbit aj nabudúce. Bravo! Standing Ovation.
Proti TANKARD, na které jsem dorazil právě včas, jsem měl vždy tak trochu averzi. Ani nevím proč, vlastně když jsem spokojeně a uznale poslouchal jejich riffování, vyčítal jsem si každé cd, které jsem od nich neposlechl. Kluci měli spoustu energie a odehráli skvělý set, který dokázal zabavit bezmála celý areál. Propojení chlastu s thrashem věci jedině prospívá, jak jsme se mohli přesvědčit. :-)
Po menšej pauze som prifrčal späť tesne pred plánovaným začiatkom koncertu technických bordelárov MESHUGGAH. Nepatrili k tým, ktorých som nutne musel vidieť, no zvedavosť napokon zvíťazila, blato pomaličky schlo, a tak som neváhal. Švédi mali pomerne veľké technické problémy s nazvučením aparatúry a piskot početného obecenstva sa stupňoval 15 minút. Napokon to chlapi 21:40 predsalen odpálili (mimochodom skvelé intro a načerveno nasvietená hlava s dlaňami po oboch stranách), bohužiaľ reprosústava metalshop stage pracovala len odhadom na 70% výkon. Dosť to pokazilo celkový zážitok, pretože práve MESHUGGAH sú kapela, kde volume jednoducho musí ísť na úroveň „kurva vpravo“, aby sa dostavil želaný účinok. Z pôvodne zamýšľanej necelej hodinky sa tak stalo 40-45 minút síce profesionálne zmáknutého, ale krátkeho a možno trochu chladného vystúpenia, ktoré ani zďaleka nemohlo zanechať želaný dojem. Pre mňa teda určité sklamanie (napriek tomu, že som si hlavne skladby z „obZenu“ užíval), ktoré ale nepočítam za hriech iba samotným protagonistom.
To mne MESHUGGAH nejen že nezklamali, ale předčili veškerá má očekávání. Zaznělo plno skvělých songů, pokud mě sluch neklamal, tak nejvíce z alb "Nothing" a posledního "ObZen". Vyšel jim vynikající zvuk a na hypnotizujícím účinku představení ještě přidávaly vyvedené kulisy. Paráda a ještě jednou paráda. Na následujících HYPOCRISY jsem původně neplánoval ztratit mnoho času. Nicméně naživo mě tak pohltili, že nešlo jinak než zůstat stát a zírat na jejich výkony, které bohužel nebyly ze strany zvukařů odměněny zrovna zaslouženě. Inu, Jägermeister stage, tam už jsme si na ten zvuk zvykli...Nuda, která mě přepadá při poslechu studiovek byla najednou tatam, takže jim (možná, snad) dám po shlédnutí jejich představení i doma ještě pár šancí. :-)
Hardcoreová nálož Američanov AGNOSTIC FRONT sa mi nezdala hodná pozornosti, už vôbec nie v prípade, keď malo nasledovať to, čo nasledovalo. Na predstavenie MY DYING BRIDE som sa pretlačil asi na vzdialenosť 5 metrov od pódia. Takmer presne podľa plánu Briti spustili „Fall With Me“ nasledovanú „Bring Me Victory“, obe z novinky. Neviem ako vzadu, ale pred pódiom sa mi zvuk vôbec nejavil ideálny, mnohé riffy som si musel domýšľať a hodinku som si náležite prežil skôr vďaka dobrej znalosti predvádzaných skladieb. Že by sa ale páni a kočka s basou nesnažili, to nehovorím. Najmä Aaron, ktorý sa mučil vo vlastných bezútešných deklamáciách a zvíjal sa po pódiu (dosť uveriteľné divadielko) podal výkon hodný mojej pozornosti a peňazí, Andrewovi sa div nezaplietli jeho dlhšie ako dlhé vlasy do strún. Nevesta Umierala v slušivých kostýmoch v siedmich kapitolách, medzi ktorými sa Aaron zväčša zmohol iba na lakonické, no gentlemansky vyrieknuté „Thank You“. Po návrate k starej tvorbe v podobe „Turn Loose The Swans“ ma emocionálne rozsekala „She Is The Dark“ s geniálnymi riffmi a Stainthorpeovým havraním škrekom. Po „Wreckage Of My Flesh“ môj milovaný smútočný pochod pridal ešte skrátenú verziu „Cry Of Mankind“, ktorá znamenala rozlúčku s vydareným podujatím pre moju unavenú maličkosť. Najmä vďaka zvuku nepriradím MDB k vrcholom akcie, a to aj napriek tomu, že u mňa išlo o nesmierny zážitok. Zostávajúce tri spolky som ponechal na poriešenie kolegom a spokojný sa odobral do stanu.
Nedočkavě jsem vyhlížel představení SARKE, projektu Nocturna z DARK THRONE a Sarkeho (OLD MANS CHILD, KHOLD..) Veškerý materiál sestával ze skladeb z jediné (loňské) nahrávky "Vorunah". Ač ve skutečnosti se jedná o velice jednoduchý black/thrashový materiál, živě byl až neuvěřitelně záživným soustem a mnozí o SARKE po koncertě hovořili jako o svém novém, velkém oldschoolovém objevu :-). V black metalové jízdě se neustávalo. Právě naopak. Mělo se ještě přiostřit. Jenže jako na potvoru, čekání na WATAIN se tak neuvěřitelně protáhlo, že z mnohých ta čertovská nálada stačila opadnout. Místo hraní jsme sledovali zapalování desítek svíček, dvou obrácených křížů, páru vidlic, stavění beze všech pochyb naprosto nezbytných kulis...Black metaloví strašáci tak začali hrát o mnoho později a i přes zajímavou vizuální podívanou nikoho nenadchli tolik, jak jsem čekal. I já radši zůstanu u jejich studiové podoby..
Finští all stars BARREN EARTH pak byli příjemnou tečkou za celým festivalem. Ačkoliv zvuk přímo pod podiem stál za starou bačkoru, o kousek dál už mohl mít divák příjemný kulturní zážitek. Kapela už sice byla v půl třetí ráno silně unavená, na jejich výkonu se to ale příliš neprojevilo, takže kolem a kolem, u mě parádní třešnička na dortu.
Zhrň to, šéfe!
Dyť jó, vole. Komplexné dojmy po príchode domov sú pozitívne. Festival mal zaujímavú atmosféru, a to aj vďaka sústavne sa preháňajúcim mračnám, ktoré dlho iba hrozili; potešila častá dezinfekcia WC, celková organizácia podujatia, veľký výber občerstvenia, z ktorého si jednoducho musel vybrať každý (cesnačka!), chválim užitočné kartičky fungujúce ako sprievodca programom a areálom. Pozitívna bola aj čiastočná zmena počasia k lepšiemu oproti dosť neprajnej predpovedi. Na druhú stranu zamrzeli časté výpadky v programe a systém ich zapchávania, rovnako reprosústava na tribúne nebola práve spoľahlivá. Samozrejme nechýbali tradičné festivalové neduhy, ako fronty na náramky, fronty v sprchách, sobotné blato ale aj všadeprítomné početné indivíduá, ktoré si prišli užiť akciu po svojom, a tak už v stredu sa nám pritrafilo stretnúť zopár spoločensky beznádejne unavených organizmov, ktorí v horšom prípade bez rozdielu národnosti robili bordel, v tom lepšom boli bezvládne natiahnutí na zemi. Toto už ale Shindy zmeniť nedokáže, na ťahu je návštevník. Za nás môžem povedať, že oslava extrémnej gitarovej muziky dopadla pre triezvych a čulých skvele a užili sme si, ako sa dalo. Tak zase o rok :-)
|
